Důstojný reparát se uskutečnil až nyní – v pražském Centru současného umění DOX.
Neprašovu retrospektivu připravili kurátoři Jaroslav Anděl a Leoš Válka ve spolupráci s umělcovou rodinou i s mnoha jeho přáteli. Odvedenou práci lze ocenit v superlativech. Vše je tu perfektní: výběr a instalace exponátů, obsáhlá dokumentace i kvalitní katalog.

Dominuje především sochařská tvorba. Nepraš původně začínal jako vyznavač abstrakce, tzv. informelu, kdy charakteristickou abstraktní strukturu malby převáděl do bronzového reliéfu připomínajícího trochu včelí plástev.

Satirická nadsázka a fantazie

Absence postav ale neodpovídala jeho naturelu. Sám se vždy považoval za vyznavače figurálního sochařství, ovšem zcela jiného, než jaké je zakotveno v evropské tradici od dob klasického antického Řecka.

Své plastiky Nepraš vytvářel z instalačních trubek, ozubených kol a převodů, vodovodních kohoutů, armatur, prostě z nejrůznějších odpadních stavebních a instalatérských materiálů. Náznaky svalů i tvář obličeje vznikaly často dodáním pryskyřice s tkaninou a vše bylo nakonec překryto svítivě červenou barvou. Tyto práce patří k jeho nejslavnější periodě od šedesátých do osmdesátých let, která je v DOX zastoupena zápůjčkami z různých soukromých i státních sbírek.

Závěr sochařské tvorby je věnován už jen „oživlým“ předmětům. Svařením několika trubek vznikly kráčející, sedící nebo stojící figury. Díky malé úpravě se záchodová mísa změnila v „něžný hajzl“, jak Nepraš říkával, vypovídající mnohé o osobě jeho majitele. Nic se neopakuje, protože autorova fantazie byla zdrojem nekonečného množství nápadů.

Nepraš vše dokázal okořenit emotivní satirickou nadsázkou. Z jeho černého humoru, reagujícího na prožité situace i na vše, co nějak zavánělo totalitou, naskočí až husí kůže. Některé sochy navozují pocit, že před sebou máme diktátora. Jiné postavy působí jako semleté strojkem na maso. Mezilidský dialog dvou partnerů se mění v agresivní řev. A když si na výstavě občas zatočíte klikou, můžete člověku setnout i hlavu.

Karel Nepraš: Hlava – fontána (1983)

Karel Nepraš: Hlava – fontána (1983)

FOTO: Peter Kováč, Právo

Fascinující jsou kresby. Ta nejznámější zobrazuje tvář muže probodnutou skrz naskrz ocelovou jehlicí s ostrými hroty na obou koncích. Nepraš k tomu připsal, že to sice není hezké, ale velmi spolehlivé proti nafackování. Tvrdil, že humor a tragičnost mají k sobě občas blízko, v grotesce viděl lék na absurdní situace, které se svými přáteli zažíval.

Inspirace vycházela občas z četby Franze Kafky, kterého obdivoval a také ilustroval, ale mnohé se zrodilo přímo v životě, u piva v pražské restauraci U Křižovníků na Starém Městě. Důležitou součástí výstavy je proto i kronika tzv. křižovnické školy čistého humoru bez vtipu – volného hospodského sdružení výtvarníků, hudebníků a literátů.

Nepraš, který byl jedním z ředitelů „školy“, o tom říkal: „Společně jsme vymýšleli hlavně blbosti, které jsme hodně potřebovali, poněvadž doba byla drastická a tragická. Jinak než v recesi to vůbec nešlo, to se člověk mohl jít rovnou oběsit.“

Dokumentace připomíná i jejich výtvarnou skupinu Šmidrové a také originální hudební těleso Sen noci svatojanské band, kde Nepraš hrál na housle.

DOX současně s Neprašovou retrospektivou představuje českému publiku osobnost amerického hudebníka, spisovatele a intermediálního tvůrce Johna Cage (1912–1992), který inspiroval mnohé výtvarníky. Také pracoval s nadsázkou a absurditou, stačí na videu zhlédnout jeho koncert, na němž hraje na zvláštní předměty včetně hrnce na vařiči, z něhož pístem vypouštěl páru.

Je zajímavé si vzájemně porovnat, co ve stejné době a v jiných podmínkách vznikalo jako recese v Česku a v Americe. Obojí tu přineslo nejen osvobození od zažitých uměleckých konvencí.