Článek
Už před lety mi scenárista seriálu Simpsonovi Bill Odenkirk v Praze tvrdil, že Sacha Baron Cohen je génius. Asi měl pravdu. Určitě není žádným hitem na jednu sezónu, jak mu někteří předpovídali, Diktátor je totiž stejně vtipný, ne-li vtipnější než Borat.
Hlášky na židovská témata a propracované politické narážky na USA (jeho parodie na patetické filmové projevy o demokracii je až geniální) ho skutečně přibližují k tvorbě Woodyho Allena, ač se vám to může zdát zcela nepravděpodobné. Mimochodem Allen dokonce kdysi natočil komedii na trochu podobné politické téma (Banáni, 1971), ale i oddaní ctitelé mistra z Manhattanu musí uznat, že Diktátor je lepší.
Zatím nejpolitičtější Cohenova komedie postavila do středu dění severoafrického diktátora, který velmi připomíná plukovníka Kaddáfího. Ze své bizarní zemičky vyrazí na jednání OSN do New Yorku a jeho podlý strýc už plánuje převrat a dosazení slabomyslného ovladatelného pasáčka koz na jeho místo. Vražda se však nezdaří. Diktátor přežije, jenže je nucen se bez peněz a sluhů pohybovat po dnešní Americe plné feministek, bio potravin a menšin hlásících se o svá práva. Diktátor takový svět nechápe a Cohen z toho křeše tuny humoru.
Pěkné je, že všem měří stejným metrem. Poté, co přesně mířenými údery znesvětí vše, co je svaté etnickým menšinám, feministkám a homosexuálům, hned kope do hrobů starého dobrého amerického snu, do omezenosti běžných Američanů i jejich vůdců, do sentimentální břečky hollywoodského mainstreamu.
Demokracie má chlupaté podpaží
Film má přesně takovou stopáž, jakou potřebuje, udržuje vražedné tempo a je natolik nabitý nápady, že se nelze nudit. K tomu přispívá i hudba. Cohen si totiž pohrál s hity R.E.M. nebo Marvina Gaye a udělal z nich dost úchylné blízkovýchodní pecky.
Hlášky o Americe prokládá i těmi pověstnými nechutnými gagy, které překračují veškeré hranice a část usedlejších diváků je pořád těžko snáší (zejména při porodu v obchodě se vyřádil).
Je dobře, že Cohen už opustil pseudo-dokumentární metodu napálení nebohých lidí na ulici a přešel k „normálnímu“ herectví. Ve filmu se tak dobrovolně objevili i Ben Kingsley, Anna Farisová, Megan Foxová a John C. Reilly, kteří ovšem zůstávají zcela v Cohenově imperátorském stínu.
Jeho diktátor generál-admirál Aladin je samozřejmě v prvním plánu šílený blb, ale Cohenovi se opět podařilo, podobně jako u Borata a Bruna, vložit do postavy i trochu dojemnosti, a proložit tak křeče smíchu i nějakou tou slzičkou.
Možná uvěříte v jeho lidskou stránku a najednou film směřuje k hollywoodskému happy-endu, ale pokud Cohena opravdu znáte, tušíte, že takovou zradu svého stylu by snad nemohl připustit a čekáte, jestli to vše sestřelí nějakým krutopřísným finálovým žertem. Jak to dopadne, se dozvíte v kině.