Skupina Wanastowi Vjecy v minulých letech nejezdila na turné příliš často. Proč?

Kodym: Kdyby Wanastowky byly pořád na turné, neexistovala by skupina Lucie. To bylo kvůli tomu.

Má pro vás tedy nadcházející turné nějakou zvláštní příchuť?

Kodym: To v každém případě. Třeba proto, že Wanastowi Vjecy nikdy v minulosti nebyly čtyřčlenná skupina. Chemie, elektřina a energie mezi současnými členy v kapele funguje tak skvěle, že to bude určitě znát.

Smetáček: Mé vzpomínky na minulá turné Wanastowek jsou takové, že se na nich kapela často výrazně stmelila. Ve studiu jsme my ostatní vyplňovali požadavky Roberta a P. B. Ch. Na koncertech se to ale změnilo, čímž chci říct, že ty věci, o nichž mluvil Robert, nejsou až tak nové.

V této sestavě máte za sebou dvě loňská koncertní vystoupení, v Praze v klubu Mlejn a na slovenském Topfestu. Jaká byla?

Smetáček: Skvěle jsme si je užili, to v první řadě. Hodně jsme před nima cvičili, takže jsme si na pódiu byli jistí.

Kodym: Když jsme hráli v devadesátých letech, byli jsme mladí hošíci a naše plakáty se objevovaly v časopisu pro teenagery Bravo. Dnes jsme zralí muži a myslím, že hudbě, kterou hrajeme, svědčí energie zralých mužů víc, než energie hošíků, kteří mají plakáty v Bravu.

Zůstalo ve vás z těch hošíků něco?

Smetáček: U rockerů je podmínkou, že v nich bez ohledu na přibývající věk zůstane něco klukovského a rebelského.

Kodym: Podle mě se ta klukovská energie nevytrácí. Zůstává přítomna a k ní přicházejí zkušenosti a zralost. Je to tak prima.

Potřebuje česká scéna skupinu jako jsou Wanastowi Vjecy?

Kodym: Rock’n’roll nikdy nezemře!!! Diváci se sice trochu změnili, ale tahle kapela má podle mě pořád co říct, a myslím dokonce, že to bude narůstat. Když jsme vydávali první album, nevěděli jsme, jak se rock’n’roll pořádně dělá. Hleděli jsme přes hranice a snažili se tam něco okoukat. V dalších letech jsme si vybudovali vlastní styl, takže vlastně děláme původní hudbu.

Co se vám vybaví, když se řekne „rock’n’roll“?

Smetáček: Pro mě je to obsah života, jeho náplň, postoj. V mém životě určuje všechno, i když třeba zrovna hraju s někým jazz nebo hostuju v symfonickém orchestru. Rock’n’roll je vnitřní oheň, který potřebuju prožívat, sdílet, ventilovat a nasávat.

Vartecký: Určitě se mi nevybaví Elvis Presley. Spíše si vzpomenu na zlomené zápěstí z nějakého koncertu v Uherském Hradišti. Vždycky ve mně vyvolá divoké reakce.

Kodym: Pro mě je rock’n’roll třeba to, když jsem se loni v létě probudil na Slovensku a říkám si: „Co je to tady vedle mě v posteli za ženskou?“ On to byl Tomáš Vartecký. Asi jsem spal někde jinde, než jsem původně plánoval.

Havlíček: Kdysi jsem jel do Košic na koncert kapel, které jsem potřeboval vidět. Vůbec jsem nevěděl, jak se dostanu zpátky, ale ty kapely jsem prostě vidět musel. To je taky rock’n’roll.

Na které písničky se na nadcházejícím turné těšíte?

Smetáček: Mám radost z toho, že jsme do programu zařadili staré nespoutané pecky typu Wona je hotowá. Jde o pár písniček, které třeba lidi neslyšeli ani na koncertech v devadesátých letech. Těším se samozřemě i na novinky.

Vartecký: Miluju písničku Sbírka zvadlejch růží. Vždycky mi dělalo radost hrát ji na koncertech. Přestože jsem nebyl členem jádra kapely, měl jsem při koncertech pocit, že jsem součástí něčeho pěkného a velkého. Přetrvává to u mě dodnes. Jakmile tahle písnička začne, všechno krásné se mi znovu vybaví.

Kodym: S Wanastowkama hrajeme na koncertech písničku Dotknu se ohně, kterou jsem složil pro kapelu Lucie. Když jsem ji na konci osmdesátých let psal, byla to definice mé osoby. Tehdy jsem trávil čas tak, že jsem v noci jako topič přikládal do kotlů a přes den jsem se věnoval hudbě. Když se člověk přiblíží živlům a je schopen to emocionálně přenášet do hudby, je to inspirativní. Pro rockového muzikanta by podle mě nebylo špatné, kdyby zdolal Mt. Everest. Kvůli tomu pocitu.

Když jsem měl tenkrát hlad, šel jsem v hotelu, ve kterém jsem jako topič pracoval, do kuchyně. Všechny potraviny byly zamčené, jediné, co nezamykali, byla sklenice s drceným česnekem se solí. Uvařil jsem si vodu, nasypal to do ní a najedl jsem se. To byla moje potrava.

Pro mě je rock’n’roll obsah života, jeho náplň, postoj. V mém životě určuje všechno. Štěpán Smetáček

Havlíček: Těším se na Tak mi to teda nandey. Zaujala mě už v Kvasničkově dokumentu Aby si lidi wšimli na konci osmdesátých let, stejně tak pár týdnů poté ve studiu Miloše Doležela, kde jsem ji slyšel podruhé. Myslím si, že je to jedna z nejsilnějších pecek Wanastowek vůbec.

Kodym: Tahle písnička je základním stavebním kamenem Wanastowek. Její text definuje důvod vzniku kapely. Byla to jedna z prvních skladeb, které jsme v březnu roku 1988 složili. Vzniklo jich v prvním sérii asi pět a ona byla mezi nimi.

Jak na koncertech vedle evergreenů uspějí vaše nové skladby?

Smetáček: Vzpomínám si na chvíli, kdy Tomášovi a mně zahrál Robert poprvé riff písničky Letíme na Wenuši. V tu chvíli jsem se naprosto rozhořel. Věděl jsem, že to bude skvělé, což se také stalo. Ta písnička je pro mě z nových hodně důležitá.

Kodym: Na koncertech bude nových věcí tak akorát. Ani málo, ani moc.