Článek
Jeho fotografický cyklus Tsuchiura Panoramica (poprvé vystavený v Evropě) má prazvláštní, v mnoha ohledech až archaickou vizuální stavbu.
Černobílé, vesměs horizontálně pojaté panoramatické snímky krajiny vypadají jako z filmu Akira Kurosawy Sedm samurajů. Anebo vám připomenou práce známého českého fotografa Josefa Sudka, jehož kniha Praha panoramatická patří bezpochyby mezi umělcovy inspirační zdroje.
Právě kontrast černé a bílé, s mnoha šedými odstíny a polotóny, dává fotografiím zvláštní, takřka duchovní rozměr. K tomu přispívá i široký formát, takže pozorovatel má dojem, že je přímým a aktivním účastníkem celé scenérie, že zkrátka stojí na akropoli v krajině a užasle sleduje okolí.
Jedna ze Sakaiových fotografií na snímku z Kavárny Lucerna v Praze.
Každé panorama se vyplatí sledovat delší dobu a pokusit se hledat skryté významy v druhém, třetím plánu. Toto pátrání je však velkým dobrodružstvím, protože ubíhající cesty, tyto jizvy vypálené do přízračné krajiny, jsou mnohde orámovány pahýly stromů nebo těžkou olověnou oblohou s temnými mračny. Podtrhují tak celé úchvatné divadlo.
Návštěvník expozice ani nemusí vědět, že Toshio Sakai pochází ze země vycházejícího slunce, a přesto v obrazech vycítí jistou exotiku, která je však spíše duchovního charakteru. Právě hluboká, soustředěná kontemplace je pro uchopení či pochopení díla naprosto nezbytná.
Nešťastné umístění v kavárně
Proto je poněkud nešťastné, že organizátoři umístili expozici do běžného ruchu kavárny. Když procházíte interiérem, musíte jednotlivá díla vnímat nad stolky, kde sedí lidé, kteří přišli pít kávu. Případně rušit svou přítomností klavíristu, blízko jehož nástroje visí několik vystavovaných fotografií. Vzájemné vyrušení ze soustředění není ani v jednom případě k dobru věci.
Jedinou omluvou pro organizátory by bylo, kdyby si Sakai takové pojetí prezentace svých děl vysloveně přál.
Přesto si myslím, že je možné pro fotografie v prostoru kavárny najít místa, kde by se host a člověk, který přišel za estetickým zážitkem, vzájemně neobtěžovali.
I přes tento nedostatek je z expozice patrné, že fotograf svým pojetím poetiky krajiny patří mezi netuctové umělce a zamýšlet se nad jeho originalitou stojí za námahu.