Po Armádě špásu J.A.R. zase zahájili ústup od brutálních rockových nářezů, které jim vždycky šlapaly stejně dobře jako lehčí dechařské funky. Nevadí, J.A.R. určitě nevyměkli, protože syrovost a opravdovost není jen o kytarových boosterech. Dlouhohrající děcka hrají hodně funky a syntezátorově.

Podařilo se jim udržet pestrost ve zvuku. Barevné, měnící se nálady jednotlivých písniček udrží vaší pozornost, stejně jako občas se vynořující drobné fórky. A zpěv Dana Bárty? Chválit ho se jeví až zbytečné, na české scéně je pořád úplně nahoře a těžko ho něco sestřelí.

Samostatnou kapitolou a důvodem, proč budou J.A.R. vždy trochu zajímavější než Monkey Business, jsou texty Oty Klempíře, Michaela V. a Dana Bárty. Hlavně Klempův smysl pro nesmyslný humor, potměšilé ironické šlehy a tajemně zakódované urážky různých buranů nepřestávají bavit. Milovník paradoxů v rýmech a zvukomalebných slovních hříček není jen hravý, do svých hlášek, často na hranici vulgarity, dokáže vpašovat hlubší úvahy o naší současnosti.  

„Zlejch starejch dědků“, co se divně oblékají, je skutečně „plnej svět“. Pobaví refrén „když tě život láká, vyndej svýho ptáka“ se sebeironickým dovětkem „to je ale dementní“ nebo píseň o zvrácenosti moderního profesionálního sportu: „anabolikem medaile, steroidem peníz, Helen Fibinger“. Hezký obrázek společnosti, která chce všechno rychle a většinou podvodem. Skončí to žalobou od paní Helen?

Celkové hodnocení: 80 %