Svým albům dáváte názvy, které jsou mezinárodně srozumitelné. Není to trochu past na sebe sama?

Začali jsme s tím hned na albu Thrash The Trash v roce 1990 a pak už nám to zůstalo. Není to ale pokaždé jednoduché. Když byl členem kapely a současně textařem Aleš Brichta, uměl se s tím vypořádat poměrně jednoduše. Po jeho odchodu to pro nás bylo těžší. Jednou jsme si dokonce řekli, že bychom se na tu tradici už nemuseli ohlížet, ale naštěstí to vždycky dobře dopadlo a my ji můžeme držet dál. Název většinou vybíráme podle nějaké písničky. Album Homo sapiens..? je celé o lidech, takže to tentokrát bylo poměrně jednoduché.

Dává téma „lidé“ albu monotematičnost?

Určitě to není nic v duchu Olympiku a jeho Prázdnin na zemi nebo Pink Floyd a jejich The Wall. Když jsme ale měli otextovanou půlku desky a lidé těmi texty různě procházeli, začali jsme na to brát při dalším psaní ohled. Příběh to ale není, je to spíš sbírka „fejetonů“.

Říká se, že homo sapiens je druh na vymření. Souhlasíte s tím?

Souhlasím. Neustále se všichni dočítáme o svinstvech a tragédiích, které se kolem nás dějí. V politice je to naprosto markantní a s tím je spojený i ekonomický marasmus. Všechno se rozkrádá a ničí a je pro mě záhada, na kom nebo na čem budeme v budoucnu závislí. Je zřejmé, že lidé jdou od desíti k pěti a nezvládají to, co za posledních sto let vymysleli v domnění, že se budou mít lépe.

Mezi řádky se ve vašich textech objevuje i téma moudření a stárnutí. Je to vědomé?

Nechceme moralizovat, ale když už na něco upozorníme, tak na to, co se kolem nás děje. Jsme už, pravda, chlapi v letech. Neznamená to ale, že bychom chtěli být vážní. Spíš se nám daná myšlenka nějak prodere na papír.

Arakain vzešel z thrash metalu osmdesátých let. Hledíte na to, abyste byli ve svém stylu aktuální?

Snad mohu domýšlivě říct, že máme to štěstí, že jsme si za léta existence vytvořili vlastní styl a rukopis. Vnímáme ale i světové trendy studiových technologií a zvučení desek i koncertního hraní. Měli jsme období, kdy jsme experimentovali. Jednou to třeba bylo s digitálními simulacemi, později jsme se zase vrátili k tradičním lampovým aparátům. Prošli jsme různými fázemi, pokoušeli jsme leckdy něco nového, ale z výsledného zvuku desky vždycky nakonec vylezl Arakain, jeho styl a rukopis. Dostali jsme se tedy do stadia, kdy se moc neohlížíme. A neřešíme ani to, jestli se nějaká písnička na naši desku hodí. Na novém albu je třeba skladba Lysohlávky nebo Pokání, ty s typickým Arakainem mají v podstatě málo společného.

V příštím roce oslavíte třicet let existence. Co vás na to téma napadá?

Že to snad není možné, jak to letí! Při pohledu na publikum, které na nás chodí, si navíc uvědomím, že když jsme hráli první koncerty, většina těch lidí nebyla na světě. Přijde mi občas absurdní, že já, dnes už dědeček, hraju pro tak mladé lidi. Nakonec mě ale z těch chmurných myšlenek dostanou příklady kapel Rolling Stones, Aerosmith, Metallica, Pink Floyd, Iron Maiden a dalších, jejichž členové jsou kolikrát ještě starší než my a mladí lidé za nimi táhnou pořád. A pak, jakmile vylezeme na jeviště, věkový rozdíl mezi námi a diváky se okamžitě smaže. Naštěstí nám pořád drží vlasy, takže to snad ještě i docela slušně vypadá?

Takže jedete dál?

Budeme se snažit ještě pár let držet náš standard. Až to bude trapné nebo slabé, půjdeme do důchodu.

Jaké budou oslavy třicátin?

Představu už máme, ale zatím ji neprozradím. Chystáme pár pikantních věcí, a když se nám je podaří zrealizovat, tak se lidé určitě dobře pobaví. Jediné, co mohu říct, je, že to nebude další koncert se symfonickým orchestrem. Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš.