Polonahé Venuše Ladislava Sutnara svádějí rudými rty a nalakovanými nehty

Ladislav Sutnar se narodil na konci 19. století a zemřel zhruba před třiceti lety v Americe, kam emigroval. Ženská psychika se ale během tak krátké doby příliš nezměnila, a tak na ni tato první samostatná výstava od umělcovy smrti nabízí velmi osvěžující pohled.

Sutnar se proslavil jako designér už v Čechách, v roce 1939 byl ale pověřen deinstalací československého pavilónu na Světové výstavě v USA a už se nevrátil. Jeho Venuše vystihují obecné ženské vlastnosti, přesto jsou z našeho pohledu trochu jiné, jsou „americké“ – mnohem více inspirované pop-artem, Marilyn Monroe a americkým kultem krásy obecně. Představují tak kulturu i nekulturu amerických symbolů krásy, které Sutnara inspirovaly.

I v USA umělec pokračoval v kariéře produktového a grafického designéra a měl stále velký zájem o umělecké ztvárnění interiérů. „Mnoha Sutnarovým obrazům se nedá upřít jistá míra dekorativnosti, Venuše přirozeně chápal jako doplněk moderního interiéru. O působení obrazu v interiéru se Sutnar intenzivně zajímal, sledoval rozšíření extravagantních pop-artových interiérů v šedesátých letech, které si za staticíce dolarů pořizovali sběratelé pop-artu,“ píše kurátorka výstavy Iva Knobloch ve svém příspěvku „Venuše jako utopický projekt“ v publikaci Americké Venuše.

Sutnarova malířská tvorba je dodnes téměř neznámá. Je jí vlastní výrazná barevnost, která na první pohled připomíná někdejší svět reklamy i znaky designérského ztvárnění. Když Venuše vznikly, byl Sutnar téměř sedmdesátník. „Ve čtyřicátých a padesátých letech byl Sutnar v USA vytížen jako typograf a designér a na volnou tvorbu mu nezbývalo příliš času, energie a zřejmě ani ambicí,“ uvádí v publikaci „Byl Sutnar popArtista?“ Tomáš Pospiszyl. Až od roku 1960 podle Pospizszyla vytvářel koláže ženských aktů z barevných papírů.

„Od přelomu let 1963-1964 až do své smrti se Ladislav Sutnar malbě věnoval systematicky. Jeho výhradním námětem se staly Venuše, ženské akty navazující na serigrafie z alba The Strip Street. Pracoval většinou akrylovými barvami na sololitové desky,“ dodává Pospiszyl. Než obrazy vznikly, umělec si vytvářel precizní geometrické studie, koláže, pastely.

Jakoby s ironií umělec ztvárňoval až dětinská gesta žen, které si pohrávají s dojmy právě přihlížejícího voyeura a snaží se svými pohyby vyvolat v divákovi libé pocity. Zobrazené ženy tak činí rádoby mimoděk, tvář mají odvrácenu nebo zakrytou vlasy či baretem. Na konci sedmdesátých let byly Venuše vystaveny pod utopickým manifestem Joy-Art – šlo o umělecký mainstream pro 21. století. Ten měl představovat lepší život, zdravé a veselé občany a zároveň zdůrazňovat novodobé pozitivní vlastnosti - akčnost a komunikativnost.

„O tom, že Ladislav Sutnar byl ženstvím jako akčním životním principem přitahován, svědčí i útržkovité poznámky, kde heroizuje typ ženy aktivní ve veřejném prostoru: …výjimečně schopná žena, intelektuální, cílevědomá, odvážná, organizačně nadaná, s vizí a energií vize uskutečňovat,“ píše Iva Knobloch. Výstavu, na které je možné potkat ženy s těmito přívlastky, můžete navštívit až do 11. září 2011 v Galerii Rudolfinum v Malé galerii, plné vstupné je 80 Kč, snížené 50 Kč. Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, ve čtvrtek od 10 do 20 hodin. Výstavu pořádá Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze.