K životnímu jubileu připravil profilové album nazvané Vzpoura kocourů. Je přehlídkou jeho písňové tvorby od počátku šedesátých let až do současnosti a radost z něho budou mít i ti, kteří touží slyšet jeho dosud nevydané nahrávky.

Proslul jste jako umělec, který si rád hraje se slovy. Od kdy to tak děláte?

Provázelo mě to už od předškolního věku. Nebylo to tehdy ale moc vynalézavé: v pěti letech jsem si psal variace na slova typu pobřeží – nábřeží. Pozoruhodná byla i má tehdejší touha po improvizaci a mystifikaci. Když jsem chodil do první třídy do Kladské ulice v Praze na Vinohradech, stoupl jsem si před budovou na hromadu štěrku a začal jsem vydávat různé skřeky. Bylo to sketování, ovšem já tenkrát vůbec nevěděl, že se to tak jmenuje. Spolužákům jsem namluvil, že zpívám anglicky, byť jsem z té řeči neuměl ani slovo. Uvěřili mi a mně bylo fajn. Byl jsem středem pozornosti.

Tak začal váš exhibicionismus?

Ano, můj exhibicionismus začal s prvním dnem ve škole – tedy 1. září 1947.

Měl jste u spolužáků úspěch?

Hned od začátku. Paní učitelka z nás byla první den dost zoufalá, protože někteří spolužáci plakali a plakali i mnozí rodiče. Rozhodla tedy, že se nebudeme učit, a zeptala se, jestli někdo z nás neumí nějakou básničku. Všichni okamžitě lezli pod lavice, protože se styděli. Já měl vlastně tu tendenci také, ale současně ve mně byl ten exhibicionista, který mě táhl nahoru.

Nakonec byl silnější, takže jsem se postavil a začal zpívat to, co jsem odposlechl od své o deset let starší sestry. Mělo to obrovský úspěch. Rodiče se začali smát, paní učitelka také a děti vylezly zpod lavic. Tehdy jsem poprvé zažil slastný pocit z toho, jak dobře funguje správná písnička na správném místě.

Říkal jste, že jste měl zprvu chuť schovat se také. Kdy ve vás zvítězil ten exhibicionista?

Vítězil ve mně vždycky. Přestože jsem v sobě měl i dost stydlivosti, jsem narozený ve znamení Blíženců, čili se to dost sráželo. Exhibicionismus se ve mně ale nakonec v životním zaměření prosadil více.

Jste typický bavič davů?

Na pódiu asi ano, ale když jsem ve společnosti a nejde o představení, nikdy jsem neměl potřebu někoho bavit a vykládat vtipy. Pomalu se seznamuju s novými lidmi a jsem zpravidla dost rezervovaný.

Jak jste se seznámil se svým dlouholetým uměleckým partnerem Petrem Skoumalem?

Pavel Šrut, se kterým jsme se setkali už v padesátých letech, ode mě chtěl do svých prvních rozhlasových písniček texty. Hudbu k nim psal právě Skoumal. Pohybovali jsme se v takové crazy partě, ve které jsem zpíval své písničky. Když mezi nás přišel Skoumal, nejdříve jsme se vzájemně oťukávali. Později jsme zjistili, že jsme tenkrát vlastně jeden druhého považovali za introverta.

Petr Skoumal a Jan Vodňanský při vystoupení na začátku 80. let.

Petr Skoumal a Jan Vodňanský při vystoupení na začátku 80. let.

FOTO: ČTK

Kdy se to prolomilo?

Někdy ve dvaašedesátém. Tenkrát vznikala spousta hnutí malých forem a také takzvané text-appealy. Šli jsme s partou Prahou a zabloudili jsme do jednoho klubu v Dlouhé ulici. Všimli jsme si, že lidé jsou tam už dost unavení. Bylo to dáno horkým létem i alkoholem. Šrut, který o mém exhibicionismu věděl a věděl i o talentu Petra Skoumala, nám řekl, ať spolu předvedeme jeden šanson.

Šlo to jen tak?

Tehdy nebylo třeba nic schvalovat, a tak jsme prostě vylezli na pódium a dali se do toho. Skoumal určil tóninu a bez jediné zkoušky jsme šanson, na který jsem měl ruský text, dali. Byla to taková hudební exploze, že jsme probudili a vzápětí nadchli všechny ty spící lidi. Skoumal se na mě od té doby díval s větším respektem.

Čím vás zaujal on?

Skládal zajímavé melodie. Víte, já s ním dlouho žádné plány neměl. Spíš mě bavilo psát texty pro pohádkové písničky a také jsem si myslel, že bychom spolu mohli psát skladby pro jiné zpěváky. On byl ale zajímavý skladatel a měl sklony k mystifikaci. To mi bylo sympatické.

Co byly text-appealy?

To slovo zní anglicky, ale v angličtině neexistuje. Vymyslel ho doktor Ivan Vyskočil a šlo o pořad, do kterého různí autoři přinášeli různé žánry. Vznikl tak večer, na kterém někdo přečetl svou povídku, jiný zarecitoval báseň a další zazpíval písničku. Tyto pořady vznikly na konci padesátých let mezi hudebními výtvarníky sdruženými kolem Akord klubu.

Proč se vám v šedesátých letech přezdívalo Jefťa?

Protože jsem některé své texty psal česko-rusky. Je to podle básníka Jeftušenka. Musím se přiznat, že mě ruština vždy velice bavila.

V sedmdesátých letech se objevily zákazy vaší činnosti. Jak přicházely?

Chodily po etapách. Po roce 1969 jsme dva roky hráli v pražském Činoherním klubu představení S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu a S úsměvem donkichota. V časopisu Tribuna pak vyšel článek nazvaný Jak dupou pravičáci. Stálo v něm, že nám lidé tleskají, protože píseň Jak mi dupou králíci zpíváme na melodii skladby Přes spáleniště, přes krvavé řeky, což je znevážení našeho boje po boku sovětské armády.

Byl to nesmysl, ale na albu, které ještě Supraphon stihl vydat, už písničky Králíci a Maršálové nesměly být. V roce 1974 nás vypoklonkovali z Činoherního klubu, ale mohli jsme ještě hrát v divadle Ateliér. V červnu 1975 si pro mě přijeli domů a odvezli mě k výslechu. Večer už jsme nehráli.

Pomalu se seznamuju s novými lidmi a jsem zpravidla dost rezervovaný.

V roce 1974 nás vypoklonkovali z Činoherního klubu, ale mohli jsme ještě hrát v divadle Ateliér. V červnu 1975 si pro mě přijeli domů a odvezli mě k výslechu. Večer už jsme nehráli.

FOTO: ČTK

Na Slovensko jste ale později mohl.

Rozhodl jsem se tam tak trochu emigrovat. Zatímco jiní to vzali na západ, já se vydal do Bratislavy. Tam jsem účinkoval se studentským divadlem GUnaGU, pro něž jsem psal i původní slovenské texty s melodiemi skladatele Ivana Mizery.

Z čeho jste v době zákazu vůbec žil?

Jednou za rok jsme se Skoumalem hráli za dárkový balíček v Jonáš klubu v Praze a ještě pro jeden podnik. Petr začal v polovině osmdesátých let psát hudbu pro večerníčky, já psal básničky pro dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. Vyšla mi i kniha pro děti Hádala se paraplata a tu a tam se hrály naše písničky, takže jsme dostávali tantiémy.

Po revoluci jste měl možnost vystupovat v zahraničí. Bylo to pro vás přínosné?

To v každém případě. Pro mě byl velký zážitek vystupovat třeba v Paříži. Od nějakého pětasedmdesátého roku jsem se učil francouzsky, protože jsme se Skoumalem byli zakázaní a já měl tím pádem spoustu volného času. Ve Štěpánské ulici v Praze učili praví Francouzi pravou francouzštinu a navíc zadarmo. Emigroval jsem tehdy tak trochu i do Francie, byť jsem zůstal doma.

Přihlásil jsem se tam i do kurzu šansonu. V Paříži jsem pak tím pádem mohl mluvit při svých vystoupeních francouzsky, což všechno významně ulehčilo. Je zajímavé, že francouzské publikum velmi příznivě přijalo i mé ruské texty.

K životnímu jubileu jste si nadělil album Vzpoura kocourů, na kterém jsou kromě klasických nahrávek i ty raritní. Bylo těžké je sesbírat?

Vlastně ani ne. V několika případech se mi s jistou dávkou štěstí podařilo vypátrat poměrně kvalitní nahrávky písniček, které jsme s Petrem Skoumalem napsali, ale nikdy jsme je nehráli. Složili jsme je v roce 1979 pro kladenské divadlo, protože my sami jsme už nemohli vystupovat. Požádali nás, abychom napsali původní písničky do inscenace Charleyho teta.

Další raritní nahrávky jsou z archivu Československého rozhlasu z roku 1964. Mezi nimi je i skladba, kterou zpívá Eva Olmerová. Určitým způsobem náročné na čas a energii bylo natočit znovu některé snímky, které se nedochovaly. Mezi ně patří i kankán Vzpoura kocourů, který dal albu název.