Osmasedmdesátiletý Belmondo, z jedné strany opřený o francouzskou hůl a z druhé zavěšený do své italské přítelkyně Barbary Gandolfiové, vystoupal sice na pódium ztěžka, ale zářil jako zamlada a hůl dokonce se svým proslulým, nenapodobitelným úsměvem odhodil.

Prezident festivalu Giles Jacob mu pak čestnou Zlatou palmu předal před stojícími a dojetím plačícími diváky se slovy: „Dnes se vám podařil jeden z nejkrásnějších bláznivých kousků!“

„Jen pár slov,“ ztišil pak na okamžik sál Belmondo. „Chci z celé duše poděkovat všem, kteří jsou tady. Jsem velmi dojatý. Tato palma mě zasáhla přímo do srdce.“

O přátelství s Delonem

Zážitek ze setkání s velkým mužem pak pokračoval celovečerním dokumentem, který o Belmondovi natočili Jeff Domenech a Vincent Perrot. Nápaditě a vtipně sestříhané ukázky z filmů, vyprávění kolegů a přátel v čele s Alainem Delonem, který mimo jiné řekl: „Nikdy jsme nebyli sokové, protože jsme každý úplně jiný typ a hráli jsme zcela odlišné role. Naše přátelství tedy nikdy nemohlo trpět rivalitou.“

Tyto vstupy do ukázek z filmů jako U konce s dechem, Borsalino, Bláznivý Petříček, Muž z Ria, Acapulka i Hongkongu se zdaleka neomezovaly jen na fráze typu „Je prostě nejlepší.“ Byly plné zábavných historek i vřelých citů, a o to působivější, že mnozí z těch, kteří na plátně mluvili, zároveň seděli v sále. Smích a potlesk „na otevřené scéně“ zněly tedy skoro nepřetržitě a ukázky Belmondových kaskadérských kousků byly odměněny, jako kdyby se odehrávaly naživo.

Tleskalo se i těm, kdo se Bébelova dne nedožili: Annie Girardotové, Brunovi Cremerovi…

Celý večer byl nádhernou ukázkou toho, co byl a snad ještě je film a že Cannes jsou těch pár květnových dní v roce středem tohoto vesmíru.

Kaurismäki: Svět se mění, já ne

Velké očekávání v hlavní soutěži patřilo novince Akiho Kaurismaäkiho Le Havre. Nezklamal snímek ani enfant terrible finské kinematografie. Le Havre (francouzský přístav, kde se film odehrává) je malý film, ale velký příběh o tom, že dobrý člověk ještě žije, a najdete ho nejspíš mezi těmi nejprostšími a nejchudšími lidmi, s nimiž Kaurismäki soucítí silně a bez sentimentu.

On sám pak své pověsti dostál, když si na tiskové konferenci v paláci, kde kouření je co nejpřísněji zakázáno, docela klidně zapálil. Ani jemu to nebylo prominuto, nicméně na zašeptané, leč velmi důrazné napomenutí řekl: „Svět se mění, já ne.“ Cigaretu típnul, ale vytáhl z kapsy elektronickou a celou dobu si s ní hrál.