Vaše nejslavnější písnička Don't Worry, Be Happy z roku 1988 je celosvětový hit. Jaký k ní máte vztah?

Na její studiové nahrávce je sedm samostatných vokálních partů, ovšem při živých vystoupeních nepoužívám přístroje na vrstvení zvuků ani playbacky. Chci mít možnost zůstat v přítomném okamžiku, změnit formu nebo rytmus, udělat to, co cítím, ať už improvizuji nebo zpívám písničku. Proto nikdy nedávalo smysl zpívat Don't Worry, Be Happy živě. Kdysi byla ta skladba všude kolem, každý o ní se mnou chtěl mluvit a lidé mi ji zpívali, kamkoli jsem přišel. Já ale přemýšlel o jiných věcech a chtěl jsem se posunout dál.

Dnes už ji máte rád?

Teď už ano. Pamatuji si, kolik jsem si užil legrace, když vznikala. A vlastně jsem rád, že pro mnoho lidí tolik znamená. Miluji, když mi někdo řekne, že změnila jeho život, nebo že na ni tancují jeho děti. Pořád to ale není písnička, kterou bych rád zpíval. Je to spíš ustálený kus, ne odrazový můstek k improvizaci.

Co vás vlastně k napsání Don't Worry, Be Happy vedlo?

Melodie mi v hlavě zrála delší dobu. Ale až ve studiu, když jsme nahrávali album Simple Pleasures, jsem si všiml plakátu s duchovním učitelem Meher Babou a tím sloganem. Začal jsem při zpěvu používat legrační akcent a rozvíjel myšlenku na útržky melodie. Mé manažerce Lindě Goldsteinové se to moc líbilo. Celý text jsem napsal asi za hodinu, a ještě ten den jsme píseň nahráli.

Máte v repertoáru skladbu, která by si zasloužila větší pozornost, než jaké se jí dostalo?

Pro mě to není o písních, i když některé opravdu rád a často hraji. Miluji především improvizaci. Když zpíváte o tom, že vás opustila milá a je vám smutno, význam je daný. Když ale improvizujete na truchlivou melodii, může to znamenat různé věci a rezonovat to na různých úrovních s událostmi v životě těch, kteří poslouchají.

Mají vaše koncertní improvizace nějaké hranice?

Koncert vždy začínám čistou sólovou improvizací. Dovoluji si jít tam, kam mě hudba zavede. Pokouším se následovat vlastní podněty a plně se soustředit na přítomný okamžik. Obvykle zpívám duet s někým z publika a často zazpívám jednu nebo dvě písně, které lidé znají, a nechávám je, aby se přidali. Používat publikum jako svůj nástroj, to mě v současné době baví nejvíc. Slyšet zpívat všechny společně je radost.

Jaký máte názor na současnou pop music?

Neposlouchám ji. Čím jsem starší, tím jsem uzavřenější. Chci rozvíjet myšlenky, na kterých pracuji, abych je uskutečnil nejlépe, jak to v tomto životě dovedu. Možná jednou nastane čas, kdy se začnu o současné dění zajímat, ale nyní jsem radši ve studiu a zkouším. Anebo s rodinou vymýšlíme bláznivé písničky a zároveň vaříme večeři.

Kterých zpěváků a hudebníků si vážíte?

Je jich víc, než mohu vyjmenovat, ale několik jich přece jen zmíním. V první řadě je to můj táta. Vážím si ho za jeho krásný hlas a neuvěřitelnou oddanost dokonalosti. Jsou to i Herbie Hancock a Miles Davis, protože jejich hudba změnila můj život. Erica Claptona, Jamese Taylora a Alison Kraussovou miluji za to, jak zpívají příběhy a jsou při tom ve spojení s publikem. Pak je tu Keith Jarrett, který mi svými koncerty vytyčil cestu. Snažil se totiž o přímou a intimní komunikaci s publikem.

Jaký hudební styl je vám nejvzdálenější a proč?

Lidé o stylech a žánrech rádi hovoří a občas píší o tom, zda je možné mě někam zařadit. Já o tom ale takhle nepřemýšlím. Hudba je pro mě zkrátka hudba. Mozart nebo country písnička, obojí nás vtahuje. Když se mě někdo zeptá, zda jsem jazzový nebo klasický hudebník, odpovídám, že jsem folkař, lidový zpěvák. Rád totiž zpívám s lidmi.

Jak budou vypadat vaše české koncerty?

Ty v Brně budou sólové, hodinu a půl dlouhé a bez pauzy. Začnou improvizací a budu pokračovat tím, co se přirozeně namane. Budu zpívat sám i s publikem.