Jaké byly nejkrásnější Vánoce, které jste kdy prožil?

Přiznám se, že si na Vánoce moc nepotrpím, ale jako dítě jsem měl samozřejmě radost z toho, co jsem uviděl pod stromkem. Vždycky jsme věděl dopředu, co to bude. Jak přibývala léta, tak jsem měl rád, když byly spíš vánoce bílé, s krásnou atmosférou, než abych je hodnotil podle toho, co jsem našel pod stromečkem.

Vzpomínám si na dědečka, s kterým jsem jako malý kluk na Štědrý večer hleděl na okna protějších domů, která se postupně rozsvěcovala a dávala tak najevo, že tu rodinu Ježíšek už se svou nadílkou navštívil. Máte podobné zážitky a kde jste vůbec jako kluk trávil Vánoce?

U nás chodil vždycky Ježíšek. Jsem z Peček u Poděbrad nebo u Kolína, jak kdo chce, ale tam jsem se moc neohřál, protože se rodiče odstěhovali do Šluknovského výběžku. Vánoce mám spíš spojené s dětstvím tráveným tam nebo potom v Hradci, takže se omlouvám, že k rodišti nemám takový vztah, jak by se dalo očekávat.

Co pro vás představuje kouzlo Vánoc?

Jak bych to řekl? Vánoce jsou pro mě atmosféra, jinak je vnímám, když jsou na blátě, jinak, když se chumelí. Bez sněhu jsou pro mě vlastně Vánoce den jako každý jiný.

Kde jste vlastně doma? Podle vašich vtipů mám pocit, jako byste se pohyboval nad městy i vesnicemi, snad i nad národy.

Doma jsem teď v Hradci Králové, kde bydlím od čtyřicátého sedmého roku. Takže mohu říci, že tam. I když, jak se píše v literatuře, doma je člověk tam, kde si může pověsit klobouk, pokud nějaký má.

Promiňte mi tu důslednost, to je zrovna teď kde?

Kde zrovna jsem, kde je věšák přece. (Smích.)

Jak se řekne Vladimír Renčín, tak si vybavím první váš kreslený vtip, který jsem viděl. Otec přikládá synovy prsty k zásuvce a říká mu: Život přináší různé rány, toto je třeba rána elektrickým proudem. Vzpomínáte si na něj?

Na tenhle vtip si vzpomínám velice dobře, protože v té době kresba i text stejného znění vyšel i jinému autorovi. Přitom jsme se k němu dopracovali naprosto nezávisle, jeho kresba ležela v jedné redakci dost dlouho stejně jako mně v jiné redakci. A vyšly prakticky v jednom okamžiku.

Myslíte, že člověk prožívá jen rány osudu, jak by se mohlo z vašich sarkastických postřehů zdát?

Jestliže si to připustí, tak opravdu neprožívá nic jiného.

Jste mistr satiry, kontrastu. Jak dlouhou trvá, než se podaří do malého prostoru vtěsnat nejen glosu ke dni, ale v podstatě až filozofický pohled na život?

Nevím. Člověk se rád hlásí ke kresbám, které mají co říci i po delším čase, třeba za rok, za dva, za pět let. Jedna z nich je právě ta, o které jste se zmínil.

Omlouvám se předem za dotěrnost, existuje snad kresba, ke které byste se po letech nerad hlásil?

To jsou ty vůbec první.

Co na nich bylo?

O to nejde, ale ještě jsem nic neuměl.

Kdy to bylo?

Počátkem šedesátých let, vyšlo mi jich několik a ty když někde uvidím, hned je schovám. Nehlásím se k nim, nelíbí se mi jak stránka výtvarná tak námět. Já vůbec nemám rád dřívější kresby. Nemám rád, co jsem nakreslil před dvaceti lety, to už mě nezajímá.

Před Vánoci jste vydal další knihu Dobrá zpráva, špatná zpráva, jíž dala název kresba s lidmi nad sklenkou vína a textem: Zpráva dobrá - špatných zpráv bude o trochu míň. A špatná zpráva - dobré zprávy už nebudou vůbec. Jak se vám ta knížka líbí?

Snažili jsme se, aby byla co možná nejlepší.

A na co se těšíte do budoucna?

Že takových knížek bude víc.

.: Galerie vtipů Vladimíra Renčína