Loni jste v roli porotkyně absolvovala soutěž Česko-Slovenská SuperStar. Co vám to dalo?

Lidi v Čechách do té doby většinou nevěděli, kdo jsem. Když jsem se začala objevovat v televizi, vyhledali si o mně informace. Ve výsledku to mělo velký ohlas. Ze začátku se o mě ale zajímali především Slováci.

Die Happy jsou totiž v Čechách přece jenom známější než na Slovensku. Pro lidi tam jsem byla úplně nová tvář. Spousta z nich netušila, že mám nějakou kapelu. Dodnes se mě na facebooku ptají, kdy na Slovensko přijedeme hrát. Přidali se samozřejmě i lidi z Čech.

Nyní jsem v situaci, kdy bych desetkrát denně mohla odpovídat na otázky typu „Kdy budete hrát v Třebíči?“, „Kdy budete hrát v Olomouci?“ nebo „Kdy budete hrát v Plzni?“ Jsem ráda, že během SuperStar přišla řada lidí na to, že mám kapelu, která se jim třeba i líbí.

V České republice koncertujete s Die Happy poměrně často. Jací jsou podle vás zdejší diváci v porovnání s těmi v zemích, v nichž jste vystupovali?

Fanoušci tady jsou naprosto upřímní. Je to asi tím, že tu vlna rockové hudby nikdy nešla tak dolů, jak se to před pár lety stalo v Německu. Rock tu byl, je a bude. Spousta kluků na českých festivalech má například dlouhé vlasy – to je docela zajímavý úkaz. V žádné jiné zemi jsem to v takové míře nezažila. Rocková muzika tu má tradici a to nám jako rockové kapele vyhovuje.

Čekají vás tu dvě vystoupení – 15. dubna v Brně a 18. dubna v Praze. Těšíte se na ně?

Těším, ale budu hodně nervózní. Hlavně před pražským koncertem…

Die Happy hrají už téměř sedmnáct let. Z čeho budete nervózní?

Na našem pražském koncertu budou lidi, na kterých mi záleží. Přijdou takoví, kteří nás třeba ještě nikdy neviděli, také moji kolegové z muzikálu Baron Prášil, ve kterém účinkuji, nebo můj přítel. Mám strach, že se jim to nebude líbit, že to zkazím, budu trapná a podobně. Můj táta Petr Janda mě viděl už asi patnáctkrát. Ale vždycky, když přijde na koncert, jsem nervóznější, než když tam není. Je to zvláštní.

Kdy z vás ta nervozita spadne?

Když vstoupím na pódium. Nejhorší je to před tím. Nemyslím si ale, že bych někdy někoho zklamala. Občas byl někdo kritický, ale nikdy to nebylo nic závažného. Řekla bych, že Die Happy jsou naživo celkem dobří.

Máte nějaký hudební sen?

Můj dlouholetý sen je zazpívat si s Mikem Pattonem. Mám z něho ale trochu strach, protože mi někteří lidé říkali, že je jednou takový a pak zase makový. Můj kamarád z německé skupiny XBlockx ho před lety potkal a řekl mu, že se mu strašně líbí poslední deska jeho kapely Faith No More. Patton se na něj prý chvilku díval, pak vztyčil prostředník, pronesl něco vulgárního a odešel.

Párkrát jsme hráli na festivalech, kde vystupoval s některým ze svých projektů. Chtěla jsem ho najít a seznámit se s ním. Vždycky jsem si ale nakonec řekla, že to neudělám, abych nebyla zklamaná. Mým dalším pěveckým idolem je zpěvák amerických Incubus Brandon Boyd. Zpívá naprosto neuvěřitelně. Viděla jsem je nedávno naživo, a i když mi při tom koncertu chyběla ta energie, kterou mají na deskách, přesto byl naprosto skvělý.