„Dirigoval jsem tady English Chamber Orchestra a zcela náhodně jsem se zde sešel s dvěma syrskými studenty hudby. Byli to první Syřané, které jsem viděl a setkání s nimi mne později přivedlo na myšlenku založit společný orchestr pro mladé lidi z Izraele a arabských států,“přiznal Barenboim.

K Praze a Čechům ho váže i dlouholeté přátelství s Rafaelem Kubelíkem. „Moji rodiče se s ním přátelili a často k nám chodil, takže mne znal od dětství. Vážím si ho a rád bych spolupracoval i s Českou filharmonií na nějaké akce, která by ho připomínala, neboť to byl velký umělec a ušlechtilý člověk,“ vyznal se Barenboim. Jinak ale na koncerty s českými orchestry nepomýšlí. „Spolupracuji pouze s dvěma orchestry, na které jsem již zvyklý a oni na mne,“oznámil.

„Chopina jsem hrál jako klavírista od mládí,“ vyprávěl o letošním jubilantovi „Měl jsem jako dítě malou ruku a ta se na Chopina krásně hodila. V dospělosti jsem hrál spíše Mozarta a Beethovena. U Chopina stejně jako u dalších skladatelů existují určité mýty a zjednodušující zkratky, které se tradují. Chopin byl dlouho hudbou mladých dam, které hrály hlavně jeho menší tzv. salonní kusy. Publikum ho objevilo až na začátku 20. století, kdy jeho známost byla obrovská, takřka 75% posluchačů znalo jeho věci a mnozí je i hráli. Dnes je to mnohem horší,“ uvedl. „Chci svou interpretací měnit ustálené zkratky, veškerá tradovaná zjednodušení o jeho díle,“ obhajoval svůj přístup, který tradicionalisté kritizují.

Nevyhýbá se ani politice a zajímá se o Blízký východ. Chtěl by změnit vztah mezi Araby a Izraelem k většímu porozumění. „Proto jsem založil Ochestr západovýchodního divánu pro mládež Izraele a Palestiny,“ vysvětlil Barenboim, který má občanství Izraele i Palestiny. K vývoji situace na Blízkém východě není ale příliš optimistický. „Žádné z dosavadních řešení ani politické ani vojenské nepřineslo výsledek. Oba národy chtějí žít na stejném území a nikdo nechce ustoupit,“ komentuje situaci, která je podle něho stále horší místo opačného vývoje.

Mezi typické politické zástupné akce patří i tzv. nechuť k přijímání díla Richarda Wagnera v Izraeli. „Můj kritizovaný koncert, kdy jsem uvedl v Jerusalemu předehru k Tristanovi a Isoldě, byl jen velkou mediální bublinou. Tvrzení politiků, že se přede mnou Wagner nehrál, je dalším zjednodušením, naopak v Izraeli se hrál již od 30. let ještě před vznikem státu. To, že v nacistickém Německu byl zneužit je jiná věc, ale s hudbou to nemá nic společného, spíše s pocity bývalých vězňů a obětí,“ uzavřel Barenboim.