Před pátečním vyprodaným sálem ji doprovázela Pražská komorní filharmonie se švýcarským dirigentem Kasparem Zehnderem. Jejich společný debut uspokojil ale tak na osmdesát procent.

Kožená v černobílých šatech (vyměnila je za stylizovaný kostým cikánky až na Bizetovu Carmen) byla jistá jak v pro ni netypickém Mahlerovi (písně z Chlapcova kouzelného rohu, ve kterých její hlas dosahoval téměř altové polohy), tak v áriích z francouzských oper od Berlioze, Masseneta a Bizeta.

Ideální hlasovou polohu našla v Kleopatře

Netypicky hlavní složkou koncertu byly árie či písně známé spíše z podání její kolegyně Dagmar Peckové (Mahler, Bizet), a i když jim dala Kožená to nejlepší, určitě lépe jí vyšlo Berliozovo Faustovo prokletí (píseň Markétky) a hlavně málo známá Massenetova Kleopatra.
V ní Kožená našla hlasově i výrazově ideální polohu a zažila tak vrchol večera.

Spokojenému publiku po závěrečné Carmen ještě přidala pro nás zcela neznámou francouzskou píseň skladatele Henryho de Parca, koncert pak končil ovacemi vestoje. Dirigent Kaspar Zehnder a PKF kromě doprovodu Kožené ještě přednesli jednu Schubertovu předehru a Massenetovu Suitu č.4.

Pokud kdykoli dříve jsme PKF museli chválit za precizní projev, tentokrát nemůžeme. Během večera bylo slyšet zcela nezvyklý počet chyb v orchestru a dokonce se místy v publiku i bučelo, což u PKF není zvykem. Jako by páteční předvánoční čas přinesl méně soustředění než jindy.