Na Kudykam byly a jsou velmi rozdílné názory. Jedni jej zatracují jako megalomanské dílo bez zajímavého děje, jiní nad ním jásají. Očekával jste tak rozdílné reakce?

Doufal jsem v ně. Silné umělecké dílo musí vyvolávat silné reakce. Už jen proto, že se za něco staví. Tím zároveň na něco jiného útočí. Vyčítat lyrikálu absenci děje je plané, lyrika není epika a žádný příběh nemá. Je to stav mysli, výzva divákovi, aby se zúčastnil coby spolutvůrce a vztáhl viděné na svůj vlastní příběh.

Byly pro vás některé kritiky přínosné?

Kritiky jsem dosud nečetl. Byly jen recenze, nadto z premiéry. Jsem z divadelní rodiny a vím, že na kritický rozbor, má-li mít smysl, je nutné navštívit několik repríz. To platí nejen pro ty odmítavé reakce, ale i pro ty pochvalné. Přínosné pro mě byly reflexe Zdeňka Svěráka, Milana Šteindlera a Bolka Polívky.

Zkrátil jste už dobu lyrikálu, jak jste o tom uvažoval hned po premiéře ve Státní opeře Praha?

Ne. Mnozí – zrovna ti tři zmínění – mě vyzývají, abych to nedělal. Mám prý za svým textem stát.

Vaší ambicí bylo vtáhnout návštěvníky lyrikálu do jakéhosi rituálu, vyzvat je k cestě, po níž by jinak nešli. Máte pocit, že se vám to podařilo?

U některých určitě ne. U jiných snad ano – obsáhle mi o tom píší na kudykamovském webu. Ani jsem netušil, jaké inspirace může Kudykam poskytovat těm, kteří ho chtějí spoluvytvářet.

Režisérem představení je Dodo Gombár. Kolik režisérů předtím spolupráci na Kudykamu odmítlo a proč?

Každý producent režiséra hledá. Já jsem nejprve oslovil Vladimíra Morávka. Napsal mi: „Tak jsem to právě dočetl – a zaimponovalo mi to velice, i trochu vyděsilo. Svou strukturou mi to připomnělo Meeterlingova Modrého ptáka, který pak za něho dostal Nobelovu cenu. Tak myslím, že taky něco dostanete. (…) Nic lepšího jsem v kategorii hudebního divadla ještě nečet. Na to vemte jed.“ Termíny Státní opery Praha (SOP) ovšem bohužel se závazky pana Morávka kolidovaly. Pak jsem oslovil asi pět režisérů naráz a ve finále vybral právě Doda Gombára.

Objevují se názory, že smlouva o realizaci Kudykama na prknech pražské Státní opery je pro ni nevýhodná.

Zájem o prospěch veřejnoprávní instituce je naprosto legitimní. Co legitimní není jsou spekulace, šířené jako „pravda“. Tím spíš chci parametry smlouvy zveřejnit a jsem rád, že Opera jako smluvní partner mi k tomu dala souhlas.

Tedy: SOP jako koproducent neposkytl na produkci žádné finance. Za zkoušky v létě jsem vyplatil 600 tisíc Kč. Za každé představení podíl na hrubém zisku, s minimální garancí 100 tisíc Kč. Státní opera tak už obdržela od Kudykama milióny. Nadto jsem vyšel vstříc partnerovi a inscenoval lyrikál v době zájezdu souboru do Japonska. Znamenalo to hrát i v pondělí, v úterý, na Dušičky, kdy žádné srovnatelné divadlo nehraje a ví proč. Není to pro mě „byznys“, ale jeho pravý opak.

Pro Státní operu Praha ještě žádná smlouva tak výhodná nebyla. Tuším, že ani nebude.

Posuzoval ji kromě SOP ještě někdo další? Jakou roli v tom sehrálo ministerstvo kultury?

Samozřejmě že posuzoval, a to důkladně. Výsledek shrnuje dopis ministra kultury řediteli SOP z 25. 9. 2008: „Konstatujeme, že tato smlouva se Ministerstvu kultury ČR jako zřizovateli Státní opery Praha jeví jako vzájemně vyvážená a může být pro Státní operu Praha významným přínosem, a to jak z hlediska uměleckého, tak i z provozních, finančních a dalších relevantních hledisek. S libretem a uměleckými cíli hry Kudykam jsem byl seznámen již dříve a s radostí jsem přijal nad tímto titulem záštitu.“

Můžete prozradit, kolik vás realizace lyrikálu stála či bude stát?

No, zvykem to není, ale já na zvyky tolik nehledím. Třináct miliónů. Spíše méně než srovnatelné produkce. A to i proto, že tam není nic megalomanského.

Jaký je v současné době zájem veřejnosti o představení?

Nějaká paní v Lidových novinách po premiéře napsala, že Kudykam bude „propadákem roku“. Myslím, že na to se vcelku hodí titul Poeovy knihy Předčasný pohřeb. Kudykam totiž odehrál během měsíce 43 veřejných představení, přišlo přes 30 tisíc diváků. V čase ekonomické krize většinou platili za lístek 1150 korun, dvakrát víc než kdekoli jinde.

Mnozí přišli po první návštěvě znovu. Koupili si stovky knih s libretem. Usvědčili z omylu ty, kteří prorokovali, že český nedokáže usledovat přes dva tisíce veršů… A osobně mě potěšili třeba ti, co češtinu učí na gymnáziích: obvykle studenty pro poezii obtížně zaujmou, v Kudykamovi však ve verších mluví třeba Vojtěch Dyk nebo Ondřej Ruml, kteří tak prý poezii udělali pro mladé znovu chic.

Krásné je i to, že do Státní opery našli cestu lidé, kteří tam byli naposled před třiceti lety, případně nikdy. A vesměs se svátečně oblékli. Takže svým způsobem opravdu ustavili ten rituál.