Jak jste se znovu dali dohromady?

Jenom kvůli Royi Wallacemu z Belfast Record. Když pracoval na dokumentu Day The Country Died o anarchopunku ve Spojeném království v letech 1981 až 1984, což byla doba, kdy jsme byli součástí této scény. Když jsme spolu mluvili, tak jsem mu řekl, že mám hodně materiálu z minulosti a že bych byl rád, kdyby se nějak zpracoval a možná vydal v podobě živého záznamu. Zůstali jsme v kontaktu a o něco později mi řekl, že by se na ten materiál podíval. Začalo z toho vznikat koncertní DVD, ale důraz se později posunul na můj příběh a nakonec k dokumentu o historii kapely, o které lidi máloco mohli vědět, v osmdesátých letech byla docela tajemná.

Jak jste se ale dostali od zpracovávání archivních záznamů k opětovnému koncertování?

Když jsme se přiblížili ke konci editování, tak jsme řešili, jak DVD logicky zakončit. Wallace se mne zeptal, jestli by bylo možné zahrát něco z té hudby. Řekl jsem mu, že není šance. Nebyli jsme ve spojení po celá léta, já jsem 22 let nehrál na basu a náš bubeník má tinnitus. Jak jsme se ale bavili, tak mi ten nápad připadal stále přitažlivější, a když se jsem se domluvil s Royem Mayorgou, tak se otevřela možnost. A když jsme se všichni sešli v jedné místnosti, bylo to jako chemická reakce.