Průvodní kurátorské slovo specifikuje, co lze na stěnách galerie vidět: různorodý obsahový a formální rámec výtvarných projevů v síti žánrů, které dnes křižují Evropu, a záměr uskutečnit „výstavy ve výstavě“ v rámci profilů jednotlivých autorů.

Výtvarníci jsou v případě českých umělců uvedeni buď v dílčím výběru prací vyňatých z určitého cyklu (Stanislav Diviš), nebo v drobném retrospektivním průřezu (Václav Stratil), či aktuálními díly v případě autorů mladší generace (působivá multimediální instalace Jiřího Černického, malba Václava Girsy).

Divák se setká s ucelenou prezentací

Sbírková aktivita Wannieck gallery je tradičně zaměřena na kvalitu a tu potvrzuje i tato výstava, složená z výběru mimořádně zdařilých děl autorů klíčových pro vývoj českého umění přelomu tisíciletí.

Výjimku tvoří snad pouze malířské práce Markéty Othové, jejíž puntíkované obrazy jen bezcílně rozmělňují principy geometrického umění na hraně prosté dekorace, a recyklace geometrické abstrakce 60. a 70. let v případě Michala Škody.

Tvorba českému divákovi méně známých zahraničních autorů je pak rozložena do souvislých celků jediného cyklu, což byla vzhledem k přehlednosti dobrá úvaha. Divák se tak setká s ucelenou prezentací uměleckých děl zhruba desítky autorů z Itálie, Německa, Holandska a Anglie.

Flauš, pytlovina a bavlněná vata

Co se však týče výběru jejich prací, lze v porovnání s českým uměním konstatovat, že tak zdařilý není. Představuje například výbor děl Andrého Butzera, který se narodil v roce 1973, ale vyjadřuje se, jako by byl starším bratrem cobristů, nebo tvorbu rayonistického nadšence Massima D’Amika (1979), který se po půl století vrací k principům malby Gončarovové a Delaunayových.

Německý autor Thilo Heinzmann (1969) zase ve svých obrazových objektech přetavuje Beuysův pot do uhlazených, salonních výstupů, když tak charakteristickým materiálem, jako je flauš, pytlovina a bavlněná vata, které po Beuysovi už mají samy o sobě výpovědní hodnotu, potahuje plochu obrazu bez zjevného významu.

Avšak dva ze zahraničních autorů naopak tvoří vrchol celé výstavy. Je to Andrea Lehmann (1975) s dvěma velkoformátovými malbami kombinovanými s koláží v rámci současné narativní malby, která v jeho případě rezonuje fantaskními prvky s až surreálnou imaginací a bravurním malířským provedením, spojeným s hravou a významově nosnou koláží.

A Jan Maarten Voskuil (1964) s prostorovou expanzí minimalistických obrazů, jež se letos objevily i na veletrhu Art Prague.

(Autorka je historičkou umění)