Opera-oratorium si formálně pohrává s evokací baroka, jemuž se sbor přednostně věnuje, ovšem se soudobým hudebním jazykem. Téma nalezl Franz s libretistou Rostislavem Křivánkem ve Starém Zákoně (Ezechiel 37), kde Hospodin vyzývá proroka Ezechiela, aby na důkaz jeho moci oživil suché kosti. Autoři proměnili biblický příběh v podobenství o krizi víry prolnuté motivy soudobého uctívání konzumu, zmatení jazyků i hodnot.

Ve Franzově hudbě lze zaslechnout nejen názvuky barokních postupů, ale i arabské hudby, soudobé taneční rytmy a dokonce směs citací z evropských „hitů“ od Rossiniho, Verdiho přes Wagnera až k Beethovenově Ódě na radost. Od barokního oratoria odlišuje Údolí míra filozofické skepse a sebeironie i dynamika moderního, nedostatkem času i pokory strádajícího světa.

V dvojím provedení opery během večera se ve vynikající formě předvedl zvláště omlazený Ars Brunensis Chorus, ale i čtveřice sólistů: Tomáš Král (Ezechiel), Jan Šťáva (Bůh), Zora Jandová (Šemzachaj) a Markéta Cukrová (Šemuel) a orchestr pod taktovkou sbormistra brněnského sboru a dirigenta Dana Kalouska. Umně rozpohybovanou inscenaci vytvořila režisérka Linda Keprtová a choreograf David Strnad.

Byla to zkrátka mimořádná událost, o to nepochopitelnější je postoj brněnského Národního divadla, jež světovou premiéru Franzova díla přešlo s naprostou nevšímavostí, dokonce ji neuvedlo ani na plakátech Reduty. Ten večer se totiž nehrálo.