Článek
Co jste dělal v roce 1998?
Bylo mi jedenadvacet let, zrovna jsem studoval režii na filmové škole. Tehdy procházela rumunská kinematografie největší krizí, za celý rok vznikl jenom jeden film. Moje vina to ale není...
Viděl jste před sebou jako student nějakou perspektivu?
Byl jsem mladý a plný vzpoury. Samozřejmě jsem tu krizi registroval, ale tehdy mě vůbec netrápila. I proto, že těch několik málo filmů, které tehdy opravdu vznikly, bylo stejně otřesných. Možná bylo dobře, že jich nebylo víc.
Ovšem pak přišla tzv. rumunská nová vlna a úspěchy ve světě, včetně festivalu v Cannes. Obsahuje i film Boogie, který jste v rámci Dnů evropského filmu přivezl do Prahy, některé prvky tohoto hnutí?
Určitě. Existují elementy, které nosí tuhle značku a které se odrazily i v Boogie. Příkladem může být tendence zbavit se všech metafor, alegorií a symbolů, které byly naopak typické pro naši kinematografii v osmdesátých letech. Na práci všech, od režiséra po herce, mají být vidět stopy tohoto realismu. Odrážíme dění ve skutečném světě okolo, zachycujeme život lidí v každodenních situacích.
Je to opravdu jednolitý proud, jak se to zdá tady nám?
Myslím si, že ano. Kritika i značná část diváků to tak vnímá. Jen se bohužel díky některým omezením naše filmy v Rumunsku nedostanou k tolika domácím divákům, ke kolika bychom si přáli.
Omezením?
Je jich víc, ale třeba ještě nemáme zákon o privatizaci kin. Právě proto jsou ze tří čtvrtin ve velmi špatném stavu, nikdo do nich nedává peníze a prakticky se v nich nedá promítat. I poměrně velká města zůstávají úplně bez kin.
Myslíte, že rumunský film udrží tohle nasazené tempo?
Doufejme.