Svatá země je jakousi moderní tragédií o pěti lidech uvězněných uprostřed války. Přesto nepostrádá humor. Co vás vedlo k tomu napsat inscenaci o smutném tématu s nadhledem?

Nejdřív jsem napsal hru Abrahámova zpověď. Byla o vztahu člověka k náboženství, hlavně židovskému. Vyprávěla o kořenech vzniku náboženství a víry, a já poté cítil, že je pro mě toto téma uzavřené. Potom jsem asi deset let pobýval v Izraeli a Palestině a po zkušenostech, které jsem tam nastřádal, jsem chtěl napsat hru proti válce. Ne o válce, takových inscenací je dost. Zajímalo mě, jak lidé prožívají válečné konflikty a zda jsou během nich schopni vnímat a užívat humor, smát se.

Válka ničí nejenom oběti, ale i iniciátory. Trpí obě strany. Jakýsi myslitel 9. století řekl, že je třeba hledat štěstí v katastrofě. To zaznívá i v mé hře.

Kde všude se před nedělní premiérou v pražském studiu Saint Germain v klubu Rock Café vaše inscenace hrála?

Byla už uvedena ve Stockholmu, dvakrát v Rakousku, v Hamburku, Palermu, Bruselu a minulý týden také v Paříži. Neviděl jsem všechna nastudování, ale do Čech jsem na premiéru přijel, protože Praha je krásné město, což pro mě byla výzva.

Pochopili režiséři i herci v nastudováních, která jste viděl, vždy váš záměr?

Víte, aby můj text mohli dobře zpracovat, je potřeba jeho určitého nepochopení. Jedno z nejméně povedených zpracování jednoho svého textu jsem viděl v Izraeli. Bylo to bravurně uchopené i zahrané, ale zpracování bylo tak blízko realitě, že to celé ztrácelo věrohodnost. Myslím si, že pro dobré nastudování mých her je potřeba mít určitý odstup.