Váš celovečerní debut přibližoval vrstevníky, kteří propadli politice a hlásí se třeba k mladým konzervatistům či komunistům. Nyní jste se vydala do jednoho z posledních komunistických skanzenů na světě. Byl ten předchozí film inspirací k novému?

Když jsme natáčeli Kupředu levá, kupředu pravá, tak mi jeden mladý komunista říkal, že by se chtěl jednou podívat do Severní Koreje, že to by byl jeho sen. Vzpomněla jsem si na to, když jsem našla na internetu inzerát, nabízející zájezd do KLDR.

Zaujalo mě to, ptala jsem se sama sebe, jací lidé tam mohou asi jet. Souvislost s předchozím filmem ale může být stejně tak podvědomá, vždycky mě zajímaly politické systémy.

Jaký je ten severokorejský komunismus? Je to takový koncentrák?

Musím říct, že co jsem viděla, bylo nesrovnatelné s tím, co jsem znala u nás. Tam hromadně umírají lidé, je tam velmi rozvinutý systém jakési kolektivní odpovědnosti, prakticky tam neexistuje opozice, města jsou téměř vylidněná.

Na druhou stranu je těžké to vše soudit z našeho pohledu, neboť jde o asijskou zemi, vycházející z konfuciánského myšlení, která nikdy nepoznala demokracii.

Nám bude připadat podivné, jakým způsobem uznávají Korejci kult zakladatele Kim Ir-sena i vůdce Kim Čong-ila, ale oni měli od nepaměti absolutního monarchu, který vládl hermeticky izolované říši. Takže komunismus tam byl dovezen, ale zároveň byl nastolen s pomocí domácí tradice. Vzniklo z toho něco šíleného.

Jaká je tam životní úroveň?

Za tu dobu jsme byli asi ve dvou obchodech, kde prodávali plakáty, suvenýry a knihy jejich vůdců. Když jsme projížděli zemědělskou krajinou, viděli jsme lidi, kteří pěstovali zeleninu i mezi kolejemi. Bylo vidět, že je hlad. Naopak ve městě najdete obří mramorové paláce a absurdně honosné pomníky.

Musím říct, že jsem toho v životě procestovala hodně, poznala chudobu v Africe nebo v Latinské Americe, ale po návratu ze Severní Koreje jsem měla čtrnáct dnů depresi. Myslela jsem na ty, kteří tam musí žít celý život. Věděla jsem, že tihle lidé nemůžou dělat zhola nic.

Do jaké míry si myslíte, že jste mohli poznat skutečnou realitu téhle země?

Samozřejmě jsme se pohybovali v jakémsi střeženém koridoru, z něhož bylo velmi těžké se nějak vymanit. My jsme se o to potom ani nepokoušeli, neboť jsme věděli, že bychom tím uvedli naše průvodce v nebezpečí.

Úřady byly schopné kvůli nám zavřít chodník, za každým keřem jsme tušili policajty. Film ale není jenom o Severní Koreji, ale i o samotných turistech, o naší společnosti, v níž se najdou tací účastníci zájezdu, kteří zaplatí klidně šedesát pět tisíc, aby se jeli na týden nechat zavřít do takového vězení.

A jací to byli lidé? Co se ukázalo o Češích?

Cizinci, kteří nezažili minulý režim, nemohou vnímat návštěvu jako my. Češi byli mnohem citlivější k odposlechům v hotelech či ke stalinské architektuře. Já jsem měla reminiscence na pionýra. S námi jeli ale nejen mladí studenti, ale třeba i padesátiletý bagrista, který pamatoval velmi dobře minulý režim.

Myslíte si, že tamní režim je stále stejně pevný, nebo jste si všimla něčeho, co by naznačovalo jeho oslabení? Přece jenom vás tam nechali fotit, filmovat…

Myslím si, že na nás hráli tak trochu kamufláž, svoji roli mělo možná i to, že první český zájezd dopadl „dobře“. Brali to jako propagandu. Možná o tom celém filmu dopředu věděli, naše průvodkyně se mě ptala, jestli jsem ta Linda, která chce točit film. Co probíhalo třeba na hranicích s Jižní Koreou, byla fraška, snažili se nám ukazovat přátelské důstojníky.

Když sledujete zahraniční zprávy, je to jako na houpačce. Jednou slibují, že pustí do země mezinárodní komisaře, podruhé hrozí raketami. Ale bez ohledu na to, že jsme si mohli koupit v Kim Ir-senově vesnici zmrzlinu, pro obyčejné Korejce všechno zůstává při starém.

Jak jste propašovala film ven?

Před odjezdem jsme všechno vybavení rozebrali a poschovávali materiály u těch, kteří byli dost odvážní. Kupodivu my jsme byli snad jediní ve vlaku do Číny, koho nekontrolovali.

Mimochodem, jaká byla ta zmrzlina?

Já jsem ji neměla, ale prý nebyla moc dobrá.

Cítila jste kolem sebe nenávist?

Severokorejci nenávidí Američany, myslí si, že všechno jejich utrpení má svůj původ ve Washinghtonu. Řeknou vám dokonce, že by nejraději žili společně se svými jižními sousedy, ale že kvůli americké zahraniční politice to není možné. Naopak nás vnímají jako přátele, s nimiž byli před časem ve společném táboře.

Ale přesto, neměla jste někdy strach, jak to celé dopadne? Jak jste to zvládala?

Popíjeli jsme moravskou slivovici… (smích)