V koncepci aktuální výstavy se kurátor Jan Rous soustředil na umělcovu tvorbu posledních dvou let. Proti tomu obsáhlá monografie z nakladatelství Gallery, kterou Rous rovněž uspořádal, mapuje Slavíkovo dílo v celé jeho šíři – od 60. let až po dnešek. Právě zde je obzvlášť patrný autorův usilovný, plynulý vývoj bez dramatických přemetů.

V době, kdy Slavík po studiu na katedře výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě vstoupil na českou výtvarnou scénu, se do centra zájmu umělců znovu dostávala figura.

Na tématu figury donekonečna zkoumá možnosti barvy

Zde se zformoval jeho ucelený projev, který právě na tématu figury donekonečna zkoumá možnosti barvy. Barva má tu nejhlavnější úlohu – být vším – prostorem, figurou a jejím leskem – barvou samotnou…

Autor se často navrací ke starším plátnům, klade na ně další barevné vrstvy a tím jim přidává i další významy. Jeho pointilistická technika rozkládá světlo na jednotlivé tóny a prohlubuje jej o třetí rozměr. Poslední dobou se jeho škála obohacuje o reflexní barvy, které jsou pro Slavíka přirozeným vyústěním jeho cesty za zhmotněním záře a jasu.

Jeho námětem bývá ležící dívka

Nejčastějším námětem jeho obrazů je ležící dívka, kterou maluje stále dokola, utopenou v světelné lázni barev. Její obrysy se časem stávají čím dál méně čitelnými. Přetrvává tušení a dojem. Slavík neusiluje o popisnost. Maluje z radosti, touhy a přesvědčení. Součástí výstavy jsou stránky z malířova deníku z 80. let, kdy cestoval po italském Toskánsku.

Texty přiložené k obrázkům z cest potvrzují autorovu schopnost vychutnávat všemi póry krásu okamžiku. Jeho tvorba je sérií záznamů záblesků krásna – oněch momentů milosti, které člověka obdařeného vnímáním zaplavují až fyzickým pocitem štěstí. Slavík má dar tyto okamžiky zvěčnit a předat dál.