Článek
A co teprve film The Countess, který o Čachtické paní natočila prakticky souběžně s Jurajem Jakubiskem francouzská herečka a režisérka Julie Delphy! S Erzebet Báthoryovou se ale na rozdíl od něj rozhodně nemazlila. Sama si ji zahrála, Daniela Bruhla (Good bye, Lenin!) si vzala do postele jako mladého Istvana Thurza a Wiliama Hurta obsadila do role jeho otce. A šla na to pěkně od podlahy: už v prologu malá Erzebet zkouší, jestli stejně jako kytička vyroste v květináči také hlínou zaživa zasypaný ptáček.
V pozdějším dospělém životě pak hraběnka rozhodně nemá místo pro Jakubiskovy červené bylinky, zato má ve sklepě pořádný lis na stáčení krve (za živa) z mladých panen. Sice se v té krvi tak úplně nekoupe, ale pravidelně se jí – jako při běžném kosmetickém ošetření pleti – hezky omývá. K „nejhustším“ scénám ovšem patří ta, kdy si v detailním záběru všívá pod (rozříznutím pořádně rozšklebenou) kůži na prsou režnou nití pramen Istvánových vlasů.
Film je místy v krutostech až nechtěně směšný
Přesto se film dost nudně vleče a místy je v krutostech až nechtěně směšný. Při dobré vůli by se dal označit za osobitou kritiku diktátu módy a omlazovací kosmetiky, spíš ale působí jako potřeba Julie Delphy vyrovnat se s vlastním stárnutím.
Ostatně ona sama před slavnostním uvedením v prestižní Panoramě řekla: „Není to rozhodně tak veselé jako můj předchozí film (Dva dny v Paříži, kde ještě hrála mladou ženu – pozn. aut.), ale už jsem to natočila a koneckonců aspoň uvidíte také moji temnou stránku.“
Temných stránek současného světa je na plátnech Berlinale víc než dost, ale velký filmařský zážitek chybí. V německém filmu Storm, o marné snaze potrestat zločince z války v bývalé Jugoslávii, tak trochu téma světí prostředky – ve velmi konvenční režii Hanse-Christiana Schmida se ze všeho nejvíc mluví.
Film Mammoth Lukase Moodysona dokonce novináři na závěr vypískali. Je to na pohled úhledný až nablýskaný film o tom, že bohatí (milionáře hraje Gael García Bernal) se mají dobře, zvlášť když si uvědomí, že peníze nejsou všechno a začnou se víc věnovat dítěti, a chudí si mohou vybrat, jestli se budou mít mizerně nebo ještě hůř. Nic než vzájemnou lásku ale nikdy mít nebudou.
Favorita zatím hlavní soutěž nemá
Traumata a nedozírný smutek rodin vojáků, padlých v Iráku, zobrazuje film Messenger amerického režiséra Orena Movermana, v němž Woody Harrelson a Ben Foster po návratu z války slouží jako poslové smutných zpráv. Ano, je to strašné, ale když zdecimovali třetí rodinu, měla jsem pocit, že by se to mělo pouštět někomu jinému než berlínskému festivalu, kde zaznělo proti válce v Iráku tolik protestů, že tu o jejích důsledcích určitě nikdo nepochybuje.
Favorita tedy zatím hlavní soutěž nemá, ale čeká se ještě na několik velkých jmen jako Stephen Frears, Andrzej Wajda, Costa-Gavras, Theo Angelopoulos. A ještě pořád se mluví o filmu Francoise Ozóna Ricky, jehož titulnímu hrdinovi, miminu asi půlročnímu, narostou křídla. Ozón jím skvěle plní úlohu toho, kdo rozdělil publikum na dva nesmiřitelné tábory, což je věc, která k festivalům rozhodně patří.
