Snímek je remakem jeho vlastního staršího Funny Games (1997). Pokud jste viděli originál a čekáte výraznější změny, budete zklamáni. Haneke změnil herecké obsazení, ale jinak jsou snímky prakticky stejné, včetně úhlů záběrů.

Film vypráví příběh rodiny, která přijíždí na týden do letního domu na břehu jezera. Sotva dorazí, objeví se na prahu dva mladíci v bílých rukavicích, kteří nejdřív chtějí jen vajíčka, vzápětí golfovou holí zabijí jejich psa, zraní otce a uzavřou sázku: jestlipak přežijí všichni tři členové oné rodinky až do rána?

Co odlišuje Hanekův snímek od podobných thrillerů, kterých není zase tak málo, je jeho dovedně skryté poselství.

Rakouský režisér totiž úmyslně podporuje divákovu touhu vidět další a další násilí (ne tím, že ho ukazuje naplno, ale právě tím, že zobrazuje jen náznaky) a zároveň mu neustále klade tytéž otázky: opravdu se na tohle ještě chcete dívat? Není vám špatně ze sebe samých?

Dlouhé záběry mučí

Jsou tu dlouhé záběry, kterými Haneke diváky vyloženě mučí: zazněl jeden výstřel, ale kdo to vlastně odnesl? Je tu gauč, zpoza něho vyjde matka, ale kde je otec? A co ta mrtvola vpravo za křeslem? A o pár minut dál se jeden z mladíků koukne z plátna a zeptá se přímo do kinosálu: vy se o tu rodinu fakt bojíte?

Celý tenhle postmoderní myšlenkový koncept se Haneke snaží podporovat i postmoderními filmovými prostředky: kromě mluvení do kamery se tu taky přetáčí děj o minuty dozadu právě v okamžiku, kdy to vypadá, že by se obětem mohlo povést uniknout. Jenže to my v kině vlastně nechceme, ne?

Režisérovi se ale příliš nedaří poselství filmem předávat. Určitě by mohl být radikálnější, jeho míchanina násilí, postmoderny a odkazů na Kubrickův Mechanický pomeranč není ani v jednom ohledu dotažena do konce. Napětí v hororových sekvencích není vystupňované do potřebných výšek a pohledy do kamery sice působí záměrně jakoby nepatřičně a rušivě, ale nejsou dostatečně pronikavé a je jich málo.

Dialogy mezi mladíky a rodinou jsou pak založené, ve shodě s názvem, na hádankách a drobných slovních hrách, ale i ty jakoby sem nepatřily. Ty opravdové hrátky totiž nehrají postavy mezi sebou. Naopak přeobsazením rolí slavnými herci – Naomi Wattsovou (21 gramů, King Kong, Inland Empire) a Timem Rothem (Pulp Fiction, Čtyři pokoje, Planeta opic) – sice snímek ztratil na realističnosti, ale i tím se přiblížil duchu Hanekova záměru.

On chce, abychom se „dívali na film“, abychom věděli, že jde jen o mihotání postav na plátně. Jeho postmoderní výsměch publiku tím dostává argument navíc. Ještě víc vynikne naše podvědomá zvědavost po dalším násilí.

Co vedlo Hanekeho k přetočení původně rakouského snímku v Hollywoodu, je otázka. Zřejmě ale chtěl, aby se tahle jeho lekce dostala k více divákům. Jen škoda, že se to nepovedlo natočit lépe, třetí možnost už nejspíš nedostane.