Článek
Druhý, Ukrutně šťastni, vypráví o jedné vesnici jako o uzavřené komunitě, která v sobě sama drží svá tajemství a sama trestá své hříšníky. Film vyhrál hlavní cenu na festivalu v Karlových Varech a do distribuce půjde v říjnu.
Co je tím hlavním tématem vašich románů?
To, jak si lidé složitě hledají své místo ve společnosti, v rodině nebo v místní komunitě. A jakou cenu za to musí platit. Píšu trochu moralistické knihy, ale snažím se nechat na čtenáři, zda postavy za jejich chování odsoudí.
Často vycházíte z reálných základů…
Knihy skládám ze zážitků ze svého dětství, těch, které se mě dotýkaly a na které nezapomenu. V Ukrutně šťastni kupříkladu muž bije svou ženu, všichni to vědí, ale nikdo proti tomu nic nedělá. V mém prvním románu Umění plakat je sexuálně zneužívána mladá dívka – a znovu nikdo nezakročí. Obojí je inspirováno událostmi v mé vlastní rodině. Ale samozřejmě si jako spisovatel i něco přidám, a něco naopak potlačím.
Co ty skutečné předobrazy postav na vaše knihy říkají?
Nebydlím už v Dánsku, vracím se tam jen na různá literární čtení a jsem přijímán poměrně přátelsky. Lidé se cítí poctěni, že o nich píšu, a přitom jim příliš nezáleží na tom, co si o sobě přečtou. Když jsem dopsal Umění plakat, slíbil jsem si, že až kniha vyjde, řeknu: Takové dětství jsem určitě neměl. Jenže mi nikdo nevěřil. Když mě při rozhovoru zpovídali první novináři, zdůrazňoval jsem, že jsem zažil tak desetinu. Když ale přišli další, bylo to už dvacet procent. A rostlo to tak dlouho, až jsem skončil u sedmdesáti.
A rodina?
Po vydání Umění plakat za mnou přišla moje matka. „Teď jsem četla tvou knihu,“ řekla. Srdce mi tlouklo, měl jsem hrozný strach z toho, co řekne, protože jsem vlastně vyzradil rodinné tajemství. „Co jí říkáš,“ zeptal jsem se. „To je skoro neuvěřitelné, co všechno se u nás doma stalo,“ odpověděla mi. Když jí pak soused pověděl: „Tvůj syn je nevychovaný, mohl přinejmenším počkat, až umřeš,“ řekla mu: „To by čekal dlouho.“ Bylo jí teprve osmdesát pět. Otec zemřel krátce před vydáním knihy, ale věděl, co přijde, a nemyslím, že svá poslední léta prožil šťastně, píšu o tom v románu S přátelskou účastí.
Mí sourozenci reagovali rozdílně. Tři z nich mají za to, že jsem Umění plakat nikdy neměl napsat. Ale vídáme se, mluvíme o tom. Nejmladší sestra, které v knize říkám Sanne (zneužívaná dcera – pozn. red.), je bohužel vážně nemocná, nemůže vést skutečně kvalitní život. Ale knihy a filmy na ni mají dobrý vliv. Je ráda, že někdo konečně vypověděl naše osudy. Myslím, že překonala svůj stud. Vinu může člověk skolit tak, že na sebe vezme trest. Ale stud nejde vymazat stejným způsobem, jen můžete vyprávět, za co se vlastně stydíte.
Oba filmy založené na vašich románech, Ukrutně šťastni a Umění plakat, se od svých předloh liší. Jste se změnami, které oba režiséři udělali, smířen?
Způsob vyprávění je ve filmu jiný než v románech. Na plátně musí být všechno mnohem jasnější, srozumitelnější a jednodušší než v knize, děj se musí soustředit více na hlavní linii. Ve filmu máte jen pár sekund na to, abyste pochopili, o co v příběhu jde, v literatuře máte na všechno mnohem víc času. Ale oba zmíněné filmy dokázaly výborným způsobem sdělit to, co jsem chtěl lidem předat i já.
Proč myslíte, že jsou vaše romány tak vhodné pro plátno? Mají na tom podíl vaše divadelní zkušenosti?
Když píšu knihu, myslím na své postavy, jako by se nacházely na jednom místě, vypadá to trochu jako na jevišti. A vždycky se snažím vyvolat mezi nimi konflikt. To vše jsem se naučil na divadle a asi to i oslovuje filmaře. Rád píšu o situacích.
Co myslíte, že čtenáře a čtenářky na vašich románech tak fascinuje?
Píšu o lidech, o nichž se jinak dočtete jen na titulních stranách senzacechtivého tisku. A lidé si říkají: to jsou úděsná monstra, naštěstí u nás nikdo takový nežije. Moje knihy nabízejí možnost lépe je poznat, lépe se do nich položit. A také se naučit, že člověk nemá příliš zbrkle vynášet soudy.
