Obnáší 474 hustých stran veršů, prózy, skečů, kázání, mravoličných průpovědí s kouzlem nechtěného, kramářských písní a kupletů, bajek a anekdot, sociálních výkřiků i vzlyků, lyriky poznamenané lezavým chladem dekadence i zrcadlovými prasátky poetismu, zkrátka od kdečeho něco (I. W.). Co do času, začátek to má v roce 1792 a konec před chmurným letopočtem 1948.

Všem milým Vlastencům a jazyka Českého Milovníkům

Chcete-li můžete začít vinšem věnovaným Všem milým Vlastencům a jazyka Českého Milovníkům od zapomenutého básníka a perníkáře Václava Melezínka, narozeného 1743, a skončit třeba jinošskou básní Přemítání (1941) Karla Bouška (1922–2003), kterýž zůstane nezapomenut pro své normalizační úsilí ve funkcích ředitele DILIA a Odeonu husákovské éry.

Jinak si ovšem můžete vybrat z desítek a desítek jmenovaných autorů – jen od písmene P jsem jich napočítal přes šedesát – a ovšem i z přehršle Anonymů. (U nich je uveden alespoň zdroj, což sotva zabrání některým „znalcům“ v pomrkávání nad údajnými mystifikacemi a úpravami textů, z nichž Wernisch přiznává pouze občasná krácení.)

Skládání literárních střepů do mozaiky

Quodlibet je třetím a dost možná nikoli posledním pokračováním antologií Zapadlo slunce za dnem, který nebyl a Píseň o nosu. Tentokrát jde o směsku nad pomyšlení rozmanitou, neboť: Nenalezl jsem jiné vodítko než své záliby a vkus, upozorňuje editor.

A to je dobře. Právě proto a jen díky tomu se ta skládka literárních střepů může složit do mozaiky, v níž vedlejší stává se důležitým.

Pitomost a poezie se nevylučují, vzkazuje navíc Wernisch všem katedrovým strážcům Poezie. Mimochodem: z medailonků těch autorů, jejichž osudy se daly vypátrat, překvapí, jaká spousta jich učitelovala a jak mnoho se jich přeplavilo za lepším do Ameriky…

Nic proti zpívání ku hvězdám a pro věčnost, ale dojímají a baví mě lidé. Vyhledával jsem lidské dokumenty, pozastavené chvíle… čtu ještě v editorské poznámce.

O téhle Wernischově zálibě dávno vím, a protože tak to chodí, věřím, že něco z té jeho libosti přechází i na čtenáře.