Nakladatelství BB art působící v bestsellerovém terénu jako výsadek rychlého nasazení vydalo v překladu zkušeného Viktora Janiše Bernieresův román Partyzánova dcera hned pár měsíců po jeho anglické premiéře. Teď to byla sázka na jistotu – po veleúspěšné a zfilmované Mandolíně kapitána Corelliho.

I autor si už vyšel na románový špacír najisto, cestou, jež patrně opět skončí někde v té části hollywoodské produkce, která vyměnila happyendy za lásky zmarněné, přinášející kromě dojetí i stravitelná zeměpisná a historická poučení.

Román má sice kulisy „alternativního“ kusu Londýna, kde ve zchátralých domech (než je dala Margaret Thatcherová zbourat) žili svobodné, tj. neúspěšné umělecké existence, ale skutečným dějištěm je Jugoslávie – také těsně před bolestnou demolicí mnohonárodního státu.

V jednom z těch domů žije bez víza třicetiletá Srbka, básnířka Roza, dcera Titova partyzána a pak agenta tajné policie, která jako postmoderní Šeherezáda vypráví svému nepravděpodobnému ctiteli Chrisovi „balkánské pohádky z tisíce a jedné noci“. Nevykupuje si tím život, ale pozornost a lásku, která však, aby vydržela, musí být oddalována, dokonce snad nerealizována.

Svůdným Šeherezádám uvěříme ztrátu panenství s vlastním otcem

Svůdným Šeherezádám uvěříme ztrátu panenství s vlastním otcem, lesbické hrátky s přítelkyní, opravdovou, leč zrazenou lásku, i sex na prodej. Nejspíš se do nich mučivě a dráždivě zamilujeme.

Tak jako Rozin posluchač Chris, čtyřicetiletý poněkud nedomrlý ženáč, přikovaný k manželce, která připomínala velkou knedlíkovou šišku rozvalenou na gauči v celofánovém obalu. Tomu jsem bohužel nedokázal uvěřit nic. Tedy ani ten jeho nadosmrtný stesk po tajemné Roze – (či Doubravce, Josipě, Saše nebo jak se vlastně jmenovala?).

Ano, zmizela mu navždycky, když ji jednou v zoufalé opilosti nabídl za sex obálku s ušetřenými pěti stovkami liber. Jen ta obálka s penězi po ní zůstala – a v ní lísteček s povzdechem: Mislila sam da me voliš.

Pro neslovanského čtenáře je to vzkaz, chápu, zcela nesrozumitelný. Však také překlad, jehož se Chris nakonec dopídil na jugoslávské ambasádě, posloužil jako zdrcující poslední věta románu: Na lístku stálo: Myslela jsem, že mě miluješ. Což českého čtenáře překvapí asi tolik, jakože tenhle sloupek končí… tak to chodí.