Proč jste se rozhodla spojit postavu Evy s přáteli Karlem a Milanem se změnami, které vyvolaly roky 1968 a 1989?

Příběh se dotýká mě. Sama jsem v Praze žila, i když Eva je starší než já, což jsem udělala schválně, abych mohla popsat padesátá a šedesátá léta. Eva mi posloužila k zamyšlení, co by se se mnou mohlo stát, kdyby mě kdysi rodiče neodvezli do ciziny.

Eva s režimem nesouhlasila.

Eva s ním vyloženě nesouhlasila, i když nevystupovala jako hrdinka. Není to člověk, o kterém by se psalo v historických knížkách, který by vystupoval se jménem a příjmením. Chtěla jsem psát o osudu normálního člověka, kterého postihly změny po šedesátém osmém i po listopadu. Jak to prožíval ten, kdo neměl žádné zvláštní znalosti ani postavení. Jak si na všechno zvykal – nezvykal, čemu mohl podlehnout. Je to myšlenka Hermanna Hesseho, že na průsečíku dvou epoch člověk vlastně zaniká.

Existují pro postavy Milana a Karla předobrazy?

Karel a Milan představují dva světy. První starý, před 2. světovou válkou, který ještě pamatuje Rakousko-Uhersko a první republiku, kultivovanou společnost s morálním a etickým důrazem. Zatímco Milan představuje takovou tu hochštaplerskou větev komunistického režimu. Je to člověk vyrůstající s rodiči, kteří vydělali peníze a vyšvihli se. On si myslel, že je to správné, a stejným způsobem chtěl pokračoval. Je to ta zhoubná část společnosti.

Karel na jednom místě říká: Nevěřím ve štěstí a v celoživotní lásku. Je to literární licence, nebo váš pocit?

Není to můj pocit. Je to Karlův postoj. Eva naopak ve štěstí věří, je idealistka, i proto tak často naráží. Proto má pořád problémy. Karel má všechno rozmyšlené. Přestože je stejně starý jako ona, jako skeptický intelektuál není schopen věřit skoro v nic, zvláště ne ve štěstí.

Evina babička je táž hrdinka, která vás inspirovala k poslednímu románu Tichá žena?

Mají něco společného. Obě postavy jsou modelované na mé babičce. S jejími kořeny ve Smetanově rodině, v zemi kulturních tradic. Kultivované ženě, moudré a eticky vyspělé.

Z čeho pramení nespokojenost hrdinky se životem v demokracii, na kterou se těšila?

Eva se na demokracii těšila stejně jako babička, disidenti, kteří ji obklopovali. Během prvních let však viděla, že nikdo nedovede ukormidlovat dravost, která se ve společnosti rozpoutala. Ani disidenti s velkými a silnými ideály. Vnímá to ve chvíli, když jí z antikvariátu ve Zlaté uličce odvezou její staré, zaprášené knihy a přivezou nové, obrázkové tituly pro turisty. Eva lpí na svém světě a nový je jí cizí. Zvyká si na něj, i když není ve věku, kdy je lehké si zvykat na cokoli. Nakonec to dopadne tak, jak si čtenář přečte.

Monika Zgustová: Zimní zahrada
Euromedia Group k.s. - Odeon, 160 stran, 209 Kč