Výtvarníků bylo vždy hodně. Malířstvím a grafikou se kdysi živilo v Antverpách na 300 umělců, zatímco řezníků tu žilo jen 78 a pekařů 169. Drtivá většina z oněch tří set tvůrců zapadla, zatímco se udržel hlavní proud tvořený Jordaensem, Rubensem a van Dyckem. Tento trojlístek byl ceněn tehdy i dnes. Ostatně, když nedávno pražská Národní galerie propachtovala svoji kolekci vlámského umění na komerční výstavu putující po japonských obchodních domech, ti šikmoocí podnikatelé si nevybrali v Praze „nechtěný underground“, ale díla „hlavního proudu“, jako třeba velkolepého Rubense.

Tzv. „nechtěný underground“ je na pražském trienále zklamáním. I díky tomu rozsáhlá expozice ve Velké a Malé dvoraně Veletržního paláce nabízí povětšině výtvarnou nudu, kterou nijak nenaruší ani akční instalace se štěkajícími psy Bulhara Emila Mirazchieva.

Na milost bych v této části expozice vzal portugalskou dvojici Nuno Maya a Carole Prunelle a jejich lisabonského kolegu Fernanda Aguiara. Ovšem tito tvůrci nepatří k nějakému „podzemí“, ale mohou se pochlubit řadou cen a mezinárodních výstav, spadajících pod kategorii „hlavního proudu“.

Chaotické uspořádání a místy kýč

Občas tu objevíme i díla současného kýče, včetně panelu s rozesmátým Milanem Knížákem, ba dokonce (na ochozu) i „prasárny“ typu videa, kde proslulý obraz Courbeta Počátek světa s ženským klínem je představen naživo při menstruaci. Jako historik umění bych do kamenného muzea nikdy nic podobného nepustil. Z úcty ke klasikovi i divákovi.

Celé trienále je ve Veletržním paláci poměrně chaoticky uspořádané, špatně je vyřešena vizuální grafická orientace, oddělující projekty jednotlivých pozvaných kurátorů. Takže návštěvník by mohl klidně vynechat to nejlepší, co akce nabízí, a tím je expozice ve čtvrtém patře. Tady připravil kvalitní soubor šestatřicetiletý německý kurátor Oliver Zybok, žijící v Hamburku, Braunschweigu a Kolíně nad Rýnem, nebo třiatřicetiletá Venezuelanka Katerina Valdivia Bruch, žijící v Berlíně. Oba jsou ostřílenými profesionály, kteří dobře vědí, co může diváka zaujmout.

Kvalitním doplňkem je výběr připravený Tomášem Vlčkem, ředitelem sbírky moderního a současného umění NG, od nápaditých trofejí Marka Schovánka až po panoramatickou fotokoláž Chi Penga z Číny. K zajímavostem patří i nástěnné malby zakladatelů německého expresionismu z rezidence Nowakových z Mníšku pod Brdy, takto poprvé zveřejněné. Tato část trienále se podle mne nejvíce podobá původnímu úspěšnému bienále, které Národní galerie připravila před třemi roky. Obecně také lze říci, že většina českých výtvarníků tu je lepších než jejich mezinárodní konkurence.

Kinetické umění může zaujmout

Kreativním vrcholem celé akce je pak samostatná retrospektiva kinetického umění nazvaná Pohyb jako poselství s českými a italskými výtvarníky, která by zájemcům o moderní umění rozhodně neměla uniknout. Nesporným kladem jsou vzorně připravené katalogy v českoanglické verzi, naprostým negativem je rezignace na masívní propagaci trienále.

Veletržní palác má jednu nespornou výhodu. Když vás nudí trienále, můžete se zajít osvěžit do expozice s Kupkou či českými kubisty a surrealisty nebo do skvěle nainstalované kolekce klasiků francouzského umění v čele s Picassem. A tento „hlavní proud“ vás rozhodně nezklame.

Mezinárodní trienále současného umění (ITCA)

3. června–14. září 2008 Praha, Národní galerie: Veletržní palác, Palác Kinských prezident Milan Knížák, hlavní kurátor Tomáš Vlček otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin vstupné 130, snížené 60 Kč