Většinou si to nenechám ujít, o současné literatuře té země nevím ale skoro nic. Proto jsem zvědavě sáhl po románu Dva liangy rýžového vína, který pro nakladatelství Dokořán přeložila Petra Martincová. Autor té knihy Jü Chua (ročník 1960) získal jako první čínský spisovatel cenu Nadace Jamese Joyce a podle jeho románu Žít vznikl stejnojmenný film, doma zakázaný, ale na festivalu v Cannes odměněný Cenou poroty.

I hrdina románu Dva liangy rýžového vína Sü San-kuan, dělník v továrně na hedvábí, usiluje o jediné: Žít. Aby uživil rodinu, prodává v místní nemocnici krev. Bez uplácení se to ovšem neobejde. Komisař odběrů soudruh Li to říká přesně: Teď zapomeň na to, že jsem komunista, teď jsem tvůj dobrodinec.

Z peněz za vlastní krev si Sü San-kuan vždy dopřeje v restauraci smažená vepřová játra a dva liangy rýžového vína. Tenhle obřad se stává refrénem baladického příběhu, jehož sugestivnímu pomalému rytmu jsem se rád poddal, protože jsem pod ním slyšel nenápadné vibrace černého humoru.

Román z Maovy Číny hladového Velkého skoku a Velkého tavení oceli (kdy oceli se říká „krev země“) a Velké kulturní revoluce, jež rodinu hrubě postihla, končí happyendem: K sebezničení „vyprodaný“ hrdina si v restauraci Vítězství dopřeje to své obvyklé menu třikrát za sebou a prozře k závěrečné větě románu: No jo, už chápu, proč se říká, že ochlupení na přirození naroste člověku později než obočí, ale nakonec je mnohem delší.

Snadno se na to odvětí, že tak to chodí…

Ale kdo chce vědět, co tím myslel, musí si ten román asi koupit. Stojí 225,- Kč.