V Česku K. D. Lang nikdy nebyla masově populární, asi nejznámější je tu monumentální píseň Surrender, která zazněla v závěru bondovky Tomorrow Never Dies, a ke známějším patří také Crying převzatá od Roye Orbisona.

Album Watershed je po dlouhé době jejím novým autorským počinem a určitě stojí za poslech už kvůli jeho naléhavé melancholii a také nevyzpytatelnosti. K. D. Lang ráda míchá staré a nové a podobně jako Norah Jones stojí jakoby rozkročena mezi country, jazzem a jakýmsi zvláštním indie písničkářstvím.

Desku otvírá I Dream of Spring, podařená country and western balada, a později se propadá do stále hlubší meditativní nálady připomínající chvílemi nejslavnějšího australského temného barda Nika Cavea a jindy zase jazzové desky z 60. let (působivá Sunday).

K. D. Lang opět natočila velmi nekomerční, vynalézavé a především fantasticky odzpívané skladby, přesně takové, jaké byste očekávali od lesbické aktivistky-vegetariánky, která je schopna mezi kovboji v centru kanadského dobytkářství odstartovat kampaň nazvanou "maso smrdí".

 K. D. Lang: Watershed, Warner 2008