Osmnáct příspěvků k dosavadním padesáti prózičkám, v nichž si opěvovaný režisér před lety črtal obrazy některých filmů či nemnoha divadelních her, se opět zaměřil na onu část lidstva, která sfoukne Joyceovy Plačky nad Finneganem během jízdy na horské dráze.

Zato v opravdovém životě nedokážou tito jedinci najít sebe sama, smysl svého počínání, natož ponožky. I sám jejich kápo coby bezbranný skřítek se svaly jako tvaroh a pěstičkami leda na ozdobu budí stejný dojem, jenže imitaci, parodii a travestii má v malíčku a zřejmě nejpitvorněji předvádí drama newyorské židovské komunity, u níž brooklynský básník Delmore Schwartz vypozoroval "extrémní háklivost na slovo".

Medy a jejich doplňky

Allen slovo drapl po způsobu surrealistů a Monty Pythonů a pomstil se mu na papíře. Verbální gag coby základ jeho pyrotechniky ctí zásadu parodování, ponoukající škodiče navážet se do uznávaných hodnot i pseudohodnot. Poučen tradicí absurdního humoru rozmetá objekty své zvůle cynicky v prach, často v rámci jediné věty. Novou sbírku v tomto ohledu inspirovala řada neuvěřitelných glos z newyorských Timesů, popisujících výdobytky "krásného nového světa", před kterým nás kdysi varoval Huxley.

Jenže ani prorok konzumní můry v porovnání s Allenem nedomyslel, co všechno způsobí dietologie ve světě, kde Nietzsche skoncoval s Bohem, kde řádí marketingové medy a zejména postmoderní úsilí maskovat totální vyčerpání kultury věčnými bonusy, například zakázkovým prodejem modliteb nebo obleků s všelijakými doplňkovými funkcemi.

Z autorových vtípků se zatetelí blahem ten, kdo ocení, jak jsou v nich nahlodávány modly, mantry a mánie, snobskou částí intelektuálstva považované za nedotknutelné. Z předvedených narážek vykukuje Capote, meziválečná německá bohéma, ruští klasikové s existenciálně zvednutým ukazováčkem a v dobrém rozmaru i Nabokov, s nímž si Allen jako filmař léta notuje v přesvědčení, že umění je režisérem života, a podle toho nechává své antihrdiny jednat.

Na rozdíl od Nabokova je však tvůrce Annie Hallové rouhačem, který nepotřebuje vzývat "důvtipného čtenáře" a zůstává obecně srozumitelný, což jde jeho parodiím k duhu. Neváhá se opřít do talmudu a revolverový jazyk drsné školy mu slouží jako zbraň, jejíž pomocí šlemilové, lůzrové a další kleinmannové zvýrazní svou nepoužitelnost v reálu - a tedy i komiku outsiderů, která je poklonou Malamudovi, zvlášť kdyby kolega býval měl rozpustilejší úsměv.

Požrat sebe sama?

Zážitek z četby Allenových hříček je přesto mocnější tam, kdy jejich chandlerovská ironie coby způsob přežití není tak nahuštěná a nechává karikovanému žánru prostor, aby se plně rozvinul ve scestné představě či utkvělé vizi. Muž, jenž zfilmoval telefonní seznam, válka gurmánských mafií o lanýže a kaviár, forenzní kriminalisté na stopě užvaněnému zubaři i astrofyzikální objevy aplikované na průměrnou psýchu - toť sázka na jistotu, přeložená s vynalézavou drzostí. Nejlepší nápady sbírky ve výsledku nicméně jen potvrdí absurditu autorových nejznámějších kousků Velký šéf nebo Děvka z menzy.

Jurodivost slaví úspěch, ale nezaplaší pocit, že anekdota je obtížný žánr, který navíc po nízkém počtu předvedených čísel požírá sebe sama. Opakují se použité formy, diagnózy postav, sem tam dokonce jméno, jako by bylo stále zjevnější, že se tvůrce zamotal v kruhu o ploše skeče anebo historky nanejvýš pro půldruhahodinový scénář. Humoristův chlebíček je jeden z nejtěžších. Přitom Woody Allen projevil originální vnímavost i vůči tématům zamotanějším, a víc než sympaticky. Co takhle román, Same?

Na čtyři doby, s pátou kolonou
Syn židovského živnostníčka z Brooklynu, občanským jménem Allen Stewart Konigsberg, sice životopiscům s obvyklou ironií tvrdí, že pro týdeník The New Yorker začal povídkařit díky nadšení, že mu "něco vytiskli v magazínu pro smetánku, kde by se rád viděl každý můj známý". Pravda je však taková, že šachistická šaráda Korespondence Gossage - Vardebedian (1966), u níž to všechno začalo, byla výsledkem bombardování sobotních příloh vlivných listů, které Woody Allen podnikal už od roku 1952. Objevila se i v odeonském výboru Vedlejší příznaky (1985) v překladu Michaela Žantovského.
Protože nakladatelství Argo v polistopadovém boomu zjistilo, že agenti s právy další výbory nepodpoří, musela suma 50 Allenových povídek vyjít v češtině podle originální posloupnosti a jejich vynořování a zdvojování jen podtrhlo komediální zmatky, jež jsou oporou tvůrcova neurotického obrazu světa. Zbylé texty ze sbírek Vyřídit si účty (1971, č. 1997), Bez peří (1975, č. 1995) a Vedlejší účinky (1980, č. 1996) uvedla do češtiny autorova dvorní překladatelka Dana Hábová.
Pocit z vyčerpání motivů přiměl Allena počátkem 80. let kariéru povídkáře ukončit. Prohlásil, že tyto miniatury vnímal pouze jako "dočasnou kratochvíli", že se chce jako spisovatel "nějak vyvíjet" a že by se "nerad jednoho dne podíval do knihovny a našel tam deset svazků povídek v podstatě na jedno brdo". Pátá kolona tohoto slibu v podobě souboru Čirá anarchie nyní potvrzuje, že brdo je přežitek a že i autor Allenova formátu musí jít občas nakoupit.

Woody Allen: Čirá anarchie

Přeložila Dana Hábová. Argo, Praha 2007, 176 stran, 238 Kč.