Článek
Jako autor monografie Spisovatel Bohumil Hrabal, přítel i znalec jeho díla jste se nedávno vrátil z Polska. Co jste tam dělal?
Pozvali mě na řadu besed do Varšavy, Lodže a dalších měst. A Poláci mi tam říkali: Hrabal je náš spisovatel. My ho znova překládáme, pořád vydáváme atd. Zarazil jsem se, ale v duchu jsem jim dal za pravdu. Je to spisovatel středoevropského prostoru. Jako autor čtenáře stále zajímá, a to je rozhodující.
Čím je stále oslovuje?
Já v tom vidím poetiku "něžných barbarů", života, v němž platí zásada: čert vezmi peníze. Je tam taoismus, beatnictví, všechno dohromady. V Polsku se ho chopili mladí překladatelé, kteří si vybrali třeba jen jednu povídku, Autíčko. Berou si to, co je osloví, a vypravují to jazykem, který se vyvíjí.
Neznamená to, že vydáme všechny jeho knížky a konec, tím náš zájem končí. Lidé v něm i dneska nacházejí cosi, co je oslovuje. Protiklad hektické doby. Vždycky mě zajímalo, kdy spisovatel zmizí ze světa. Fyzicky to bylo před deseti lety, ale jeho knížky se pořád dotiskují a znova překládají. V Maďarsku, Polsku, Itálii, Japonsku, Číně.
Co jste se ještě dozvěděl?
Mluvil jsem s divadelníky. Dnes v Polsku žije pět dramatizací. Říkají: to je světová věc, typicky napsaná pro divadlo. Přitom Hrabal nikdy nepsal pro divadlo, ale oni to v něm vidí. V Lodži jsem se setkal s filmaři. Ptali se na Menzela a Anglického krále. Nafilmujte Taneční hodiny, povídám jim. To nejde, to je jedna věta. Právě proto, říkám, zkuste to. Přeju jim, aby Poláci nafilmovali Hrabala. Annu Kareninovou točí každou chvilku někdo.
Je vidět, že fascinuje nové a nové generace.
Ve Varšavě žije populární literární kavárna Něžný barbar. Vlastní ji nakladatel Tomáš Brzezowski. Tento měsíc otevřel druhou a nazval ji Bambini di Praga. Příští týden otevře podobnou kavárnu i v Londýně. Říká, že když to funguje ve Varšavě, bude to fungovat i tam.
Pořádá k nám zájezdy "hrabalovců", kteří chtějí poznat Libeň. Kopečky kolem, slepé rameno Vltavy, zajdou do hospody a jsou nadšení, že pijou z podobných půllitrů jako Hrabal. Jedou do Kerska. Chtějí poznat, kde žil, a chytit rytmus jeho života. Klobouk dolů před Poláky.
Neříkejte mi, že Hrabal dnes oslovuje jen Poláky.
Byly tu dvacetileté Američanky, že chtějí udělat Hlučnou samotu jako loutkový film. Řekly mi, že je to výtečná antiglobalizační kniha. Tak to Hrabal určitě nemyslel, ale i mladé Američanky oslovil velký příběh s obecným poselstvím. Není to povrchní literatura jednoho dne. Je v ní filozofická rovina, na kterou čtenář dosáhne.
Má stejné pocity jako jeho hrdina. Pochybnosti o sobě, o životě, o smrti. V jeho příbězích to všechno nachází. Viděl jsem japonské vydání Hrabala. Na podzim tu byla čínská překladatelka, která připravuje už osmou jeho knížku. Hrabal je v Číně nesmírně populární. Ukazovala mi stohy recenzí, jejichž autoři se mimo jiné ptají, proč Čína nemá svého Hrabala.
A co doma?
Letos je desáté výročí jeho smrti. Poláci se zajímali, jak jsme to připomenuli, co se tu dělo. V Česku málo, skoro nic. Přišel za mnou ale Miloslav Paulík z Jindřichova Hradce s tím, že chtějí v Národním muzeu fotografie, v nádherných prostorách bývalé jezuitské koleje, udělat výstavu.
S kurátorkou Hankou Hamplovou jsme vybrali do čtyř místností snímky, které se nově naskenovaly, vyretušovaly, v muzeu je digitalizovali. Z malých, poškrábaných snímků se staly velké formáty. A na člověka dýchne Hrabalův život. Připravovali jsme to na únor, ale řekli jsme si, že léto bude lepší. Výstava je otevřena denně od 26. června do 26. srpna. Jmenuje se Ostře sledovaný Hrabal a koná se tam spousta doprovodných akcí. Čtení z jeho knih, jazzový večer, filmová promítání. Zaplať pánbu, že to je.