Soustředí se proto i na "moderní nomádství", kdy lidé dobrovolně či z donucení opouštějí svou zemi a stávají se z nich svým způsobem vyděděnci žijící mezi různými kulturami a nezakotvení ani v jedné z nich. Jak připomíná spolupořadatelka Helena Kontová, roli outsidera může hrát ale i po desetiletí izolovaná společnost nebo umělecká komunita, jako je třeba česká.

Problémy s hledáním nové identity v zemích s komunistickou minulostí se zabývá italský kurátor Marco Scotini, jenž si pro svůj projekt vypůjčil název románu Franze Kafky Proces. "Dnes už se člověk nevztahuje k určitému prostoru nebo národu, ale pokouší se najít své místo v dějinách. Pro bývalé komunistické země je podle mě typické, že není jasné, jestli se zdejší lidé snaží dostat zpátky do historie anebo před ní naopak utéct," řekl Právu.

Bezdůvodný pocit viny, to je podle něj základní zkušenost člověka žijícího v totalitě, proto svoji expozici věnovanou době před pádem berlínské zdi zahajuje citátem z Kafkova románu: "Někdo musel Josefa K. pomluvit, neboť byl, ač neprovedl nic zlého, jednou ráno zatčen."

Naděje a deziluze

K účasti na projektu Scotini vyzval především mladé tvůrce, kteří si pro své práce často vypůjčuli dobové, většinou obecně známé obrazy, symboly a znaky. Například video mladé ruské skupiny Što dělať? s názvem Budovatelé vychází z obrazu Viktora Popkova vytvořeného roku 1961 v duchu socialistického realismu, a osmadvacetiletý Rumun Vlad Nanca zobrazuje třicet let z historie své země pomocí fotografií po celém východním bloku známého auta Dacia 1300, za jehož stále stejnou siluetou se jen proměňuje pozadí.

Paradox spojuje fotografie dvaatřicetiletého Lotyše Kasparse Goby a video třiačtyřicetiletého Litevce Deimantase Narkeviciuse. Dílo s názvem Zmizení kmene je portrétem jedné litevské rodiny vytvořeným z fotografií rodinného alba.

"Zachycuje dobu, kdy lidé žili v naději na komunistickou budoucnost, i chvíle, kdy ji ztratili a ona se proměnila v rozčarování a minulost," komentuje černobílé záběry Scotini. Proti tomu je Gobův barevný cyklus snímků Seda - lidé z močálů, vytvořený před pouhými třemi lety, anachronistickým obrazem. Ve městě vybudovaném roku 1952 se pořád žije jako v době sovětů.

Proměnou nadějí v deziluzi se zabývá také osmatřicetiletý Albánec Adrian Paci, žijící v Turínu. V dílu s názvem To není performance vedle sebe postavil propagandistickou fotografii, na které jako malý chlapec pózoval se skupinou dospělých ozbrojenců a knihou albánského komunistického vůdce Envera Hodži, a snímek z italských novin, na němž se už jako dospělý tísní v početné frontě žadatelů o imigrační doklady.

"Komunismus byl definitivně poražen, ale znovu ho promýšlí i mladá generace, která na něj má vlastně jen vzpomínky z dětství," dodává kurátor.

Instalace prací asi dvacítky umělců se váže přímo na stavbu Kafkova románu, například část Právo tu představuje práce teprve sedmadvacetiletého albánského umělce Armanda Lulaje - staré svazky Marxova Kapitálu potřené krví. Podle kurátora má jeho projekt symbolizovat nekončící soudní  proces, ve kterém se "všechno zdánlivě točí kolem obžalovaného, jenže ten už byl odstraněn".