Článek
"Jediné, co mi zbývá, je držet se jasných pravidel z minulosti a hmatatelných skutečností, i když v poslední době mě šálí nejen oči a uši, ale také konečky prstů," snaží se onen hrdina najít pevný bod, který by mu pomohl vyrovnat vibrace, díky nimž se lidé dnes ocitají nejen vzhůru nohama, ale často i mimo sebe.
Několik příběhů se spojuje v jeden zoufalý výkřik. Viktor Herman prožije příběh vlastního osamění, který řeší novou známostí. Vztah s manželkou Veronikou zevšedněl, synův svět ho nezajímá. Lásku, kterou pocítí k třiadvacetileté Sabině, však považuje za dvě samoty spjaté provazy z touhy. Podle něj známe jenom jednu část, tu svoji.
"Nevěřila bys, ale když se zamiluješ, tak o toho druhého ti vůbec nejde. Je to duha sklenutá nad dvěma iluzemi," přizná se manželce. Lidi vnímá jako solitéry uzavřené v rozdílných příbězích. Iluze a naděje se pak rozplynou jako stopa po tryskovém letadle na obloze. Hranice mezi představou a skutečností zmizí. Nezáleží na věku.
Hra jako symbol zla
Osmiletému Tomášovi přeskočily filmy a hry plné násilí z jeho mysli do skutečnosti, na "druhou" stranu. Zlo považoval za hru, jako v půjčovaných videofilmech. Hra na zlo se pro něj stala náhražkou, a tak jednoho dne rozbil ve školní družině stejně starému Ivanovi lešenářskou trubkou hlavu.
"Nevím," odpověděl na otázku, proč to udělal. Učitelka Ema, která děti hlídala, později zjistila, že se oddával pohledu na zabíjení. "Obrazy zla mohou přeskakovat do skutečnosti a nakazit ji. Nesmějí se zneužívat. Obrazy zla jsou tabu, rozumíte? Musí se s nimi zacházet opatrně," volá později Ema do nahluchlého světa.
Slepé mapy jsou románem o světě, kde vedle sebe existují sobci bez komunikace, i když spolu hovoří. Jen občas mají odvahu být upřímní sami k sobě. Není divu, že předloktí mučeného dítěte, které se potom samo poškozuje, vypadají navlas stejně, jako muže podléhajícího mučivým sexuálním hrám. Při policejním vyšetřování se objeví dva identické obrazy, které ale spolu nemají nic společného. Jen lidskou samotu a zlo, které ji jen zvětšuje. Přesto člověk zoufale hledá člověka.
Tereza Brdečková: Slepé mapy, Odeon, Praha 2006