Článek
Běžně se tvrdí, že všem mladým českým výtvarníkům oči pro okouzlení expresionismem otevřela až velká přehlídka díla norského malíře Edvarda Muncha, kterou v Praze na jaře 1905 pořádal spolek Mánes.
Symbolem toho všeho se stal Emil Filla, o němž napsal už Vincenc Kramář, že Munch se pro jeho ranou tvorbu stal stejně osudovou figurou jako později Pablo Picasso pro jeho kubismus. Právě tady našel Filla nový moderní výraz a odpovídají argumenty pro vzdor vůči svým profesorům "oddaných přežilým ideálům", jak psal Kramář.
Výstava v Městské knihovně však přesvědčivě ukazuje, že přijetí expresionismu v Čechách mělo svoje hlubší výtvarné kořeny a delší domácí tradici. Munch vstoupil na už připravenou půdu, a proto měl v Praze také takový úspěch.
K vidění je i Slavíček
Objevem výstavy v Městské knihovně je zařazení starší generace, oněch profesorů "oddaných přežilým ideálům" do vybraného souboru expresivní malby. Třeba Antonín Slavíček bývá tradičně řazen mezi pozdní impresionisty. Ukazuje se však, že jeho obrazy daleko lépe souznějí formou i tématy s díly typických expresionistů. Podobně je tomu i v případě Preislera, Lebedy, Pirnera či Schwaigera.
Marie Rakušanová o svojí koncepci říká: "Vznikla jakási představa o existenci názorové propasti mezi umělci revoltující generace skupiny Osma a jejich bezprostředními generačními předchůdci, jako byl třeba Slavíček.
Silným argumentem, potvrzujícím tuto teorii byly články samotných mladých umělců, ve kterých kritizovali situaci na české umělecké scéně na přelomu století a toužili se vůči ní radikálně vymezit. Navzdory tomuto však konkrétní srovnání umělecké tvorby obou generací jasně ukazuje, že staří i mladí měli k sobě tehdy v mnohém překvapivě blízko."
Toto vše je názorně představeno v různých sekcích výstavy, které jsou věnovány konfrontaci v krajinomalbě, v deformaci lidské figury, v periferii města, v moderní civilizaci nebo v autoportrétech, které tu tvoří zcela unikátní soubor.
Expresionismus neměl daný program
Shromážděné exponáty významných tvůrců jako byl Slavíček, Pirner, Mucha, Špála, Filla, Kubišta, Procházka, Gutfreund, Čapek a Kupka ukazují, že na rozdíl od kubismu neměl expresionismus žádný pevně vymezený program, a proto se u konkrétních autorů projevoval s různou intenzitou a v návaznosti na další podněty.
Zajímavé je zařazení autorů, kteří vždy působili jako osamělý běžci, třeba Váchala, Muchy, Zrzavého nebo Hablika do souvislostí expresivních tendencí. Řada jmen bude pro diváky nová a jsou objevem neprávem zapomínaných malířů.
Výstava Křičte ústa! prostě divákovi předvádí, jak lze atraktivně a objevně interpretovat počátky moderního umění v Čechách. Je tu skutečně velkolepý soubor exponátů zapůjčených z mnoha domácích sbírek. K expozici dodatečně vyjde obsáhlý katalog, jehož autory jsou Petr Wittlich, Vojtěch Lahoda, Karel Srp a Marie Rakušanová. Mediálním sponzorem výstavy je deník Právo.
Křičte ústa! Předpoklady expresionismu
Městská knihovna
Galerie hlavního města Prahy
do 4. března 2007
otevřeno denně mimo pondělí 10-18 hodin