Působil pak jako výtvarný pedagog na řadě uměleckých škol v Českých Velenicích, v Mladé Vožici a konečně v Táboře, kde natrvalo zakotvil. Stal se členem avantgardního sdružení Linie (1931 až 1939), kde patřil k výrazným experimentátorům s moderním náhledem na koláže, grafiku i fotografii. Nicméně jeho největší doba přišla v 70. a 80. letech, kdy dovršil své osobité pojetí krajiny, kterou chápal jako zvláštní přírodní zátiší.

Sám kdysi popsal jednu poetickou vizi: "Stál jsem jako oněmělý nad hřbitovem suchých torz hrušní, nad zedranými klacky, nad žlaby vydlabanými v kmenech stromů, nad půdorysy seníků obklíčených černým bezem a nad samotinkou rozkvetlou jabloní. Neměl jsem pro tyto dojmy jiné jméno než stará tvář. A ta mi uhranula. Vyhlížela ze všech koutů a její svraskalost byla podobna borovicovým svalům, které se perou o kořist země té šedé, písčité, s miniaturním blýskáním slídy."

Stejně tak jako tyto řádky působily i jeho obrazy. "Nehledím na krajinu jako na neproměnlivý celek, sleduji vše, co ji utváří, co je nové, a hledám vše, co mne jako člověka s přírodou spojuje, co mne vzrušuje a přitahuje." Maloval trsy trávy, se svojí pocuchanou kšticí, "to lože prvních lásek", jak říkával, kamínky, kameny a balvany, větve, haluze a pařezy, staré venkovské ohrady, nerozorané meze i zbytky remízků. Do jeho kompozic se dostávaly jako verše velké poetické oslavy přírody.

Nikdy nemaloval jako Josef Šíma nebo Jiří John, k nimž má možná nejblíže. Byl osobitý, originální. Připravil na šest desítek samostatných výstav a účastnil se mnoha společných výstav. Poslední rozloučení se na přání zesnulého uskuteční jen v úzkém kruhu jeho rodiny v Táboře.