Othello patří k nejznámějším i nejhranějším Shakespearům, ještě nedávno ho uváděla činohra pražského Národního divadla, teď se tragédie o důvěřivém a žárlivém Maurovi přestěhovala pod vinohradskou střechu. Zde ji oblékli do zářivých historických kostýmů a usadili do vzdušných renesančních arkád, obalili karnevalovým rejem masek a šermířskými souboji jak z Fanfána Tulipána.

Naivní prosťáček

Je to pestrobarevná podívaná, nad kterou konzervativnější vinohradský divák zaplesá, jenže inscenace by po režijní a zčásti i herecké stránce potěšila zrovna tak publikum před padesáti jakož i více lety. Aby bylo jasno - vůbec nejde o volání po Othellovi na kolečkových bruslích či na kruzích, ale po režisérem precizně vyloženém tématu, jak je naznačuje brilantní stať překladatele Martina Hilského v programu inscenace.

Režisér Jan Novák si z ní bohužel vzal jen pasáž o Othellovi coby extrémně důvěřivém a naivním prosťáčkovi, kterým lze snadno manipulovat. Othello Svatopluka Skopala (jemuž černočerná maska s vousy až příliš ubírá na mimice tváře) je vskutku nepochopitelně důvěřivý, přímočarý vojácký typ, který je pro Jaga Vladimíra Dlouhého až příliš snadnou kořistí.

Na vařené nudli

V Novákově pojetí vede Jago Othella na drátkách jako slepého berana na porážku a nedá mu to ani trochu námahy - jak praví hezký český idiom "utáhne ho na vařené nudli." Vladimír Dlouhý hraje Jaga s lehce pobaveným gestem vůči divákům, jako by jim předváděl, že na toho "důvěřivého blbce", jak o Othellovi mluví, je škoda jeho umu a námahy. A diváci přijmou jeho hru a místo mrazení v zádech se ochotně smějí. Když v druhé půli Skopalův Othello propadá ničivým záchvatům žárlivosti na hranici vědomí a šílenství, divák ho nelituje, vždyť přece byl tak hloupě důvěřivý...

Barbora Munzarová je více emancipovanou a žensky chtivou Desdemonou než stvořením, o němž lze prohlásit, že s ní Othello "zabil něhu". Na Maura se vrhá s velkou chutí a zdá se, že oba bez sexu dlouho nevydrží, čímž Othellovi vskutku zavdává příčinu k podezření. Vše je tak snadné a bezproblémové, až skoro není o čem hrát. A přitom Skopal i Dlouhý jsou herci rozhodně většího formátu, než jaký jim vinohradská inscenace dopřává.

Jak ven z kruhu?

Na malé ploše Jagovy ženy Emílie uhrála Marta Vančurová téma pokořeného a zmařeného života, který se vzepne k zoufalému a čestnému odporu, rovněž Jan Šťastný naznačí, že jeho labilní Cassio je ovládán pudy a komplexy. V celkovém vyznění je ale vinohradský Othello jen letní podívanou, která svými kořeny vězí hluboko v problematické tvorbě vinohradské scény posledních let. Je načase vykročit ze začarovaného kruhu. Zářijová premiéra Gozziho Krále jelenem v režii hostujícího Petra Svojtky snad bude blýskáním na lepší časy.

William Shakespeare: Othello

Překlad Martin HiIský, inscenační úprava Jolana Součková a Jan Novák, režie Jan Novák, dramaturgie Jolana Součková, scéna Ivo Žídek j.h., kostýmy Josef Jelínek j.h., hudba Zdeněk Pololáník, pohybová spolupráce Ivan Krob, šerm Roman Spáčil a Merlet.

Premiéra 11. 6. 2003 Divadlo na Vinohradech.