Nejvyšší soud se zastal snowboardisty, který smetl lyžařku. Trestný čin to není, uvedl

NS dospěl k závěru, že obviněný jízdou natolik nevybočil z pravidel chování lyžařů (FIS), aby tím porušil důležitou povinnost, která je jedním ze znaků skutkové podstaty zmiňovaného přečinu.

Snowboardista se tehdy střetl s lyžařkou při předjíždění, když nestačil zareagovat na její oblouček. Obecné soudy mu kladly za vinu mimo jiné to, že si nedržel od lyžařky patřičný odstup, který by mu umožnil včas zareagovat na její manévr.

Nejvyšší soud ve svém verdiktu, který má Právo k dispozici, souhlasil s tím, že za srážku mohl snowboardista. Podle jeho názoru byl příčinou kolize nedostatečný odstup při předjíždění. Upozornil také na to, že ani případné spoluzavinění poškozené nemohlo muže na prkně zbavit viny.

„Podstatné totiž je, že to byl on, kdo přijížděl shora. Za této situace bylo jeho povinností předjíždět s určitým odstupem, aby ani případná náhlá změna směru před ním jedoucího lyžaře, například i kvůli ztrátě rovnováhy či pádu, neskončila jejich vzájemným střetem,“ konstatoval NS. Dodal však, že toto provinění nepostačuje k tomu, aby byl snowboardista uznán vinným z trestného činu. Za klíčový přitom NS označil výklad pojmu porušení důležité povinnosti.

„I když v trestním zákoníku ani jinde není přesně definovaná, lze poukázat na rozhodnutí bývalého soudu ČSSR z roku 1963. Podle něho je možné za porušení důležité povinnosti považovat jen takové porušení, které má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví,“ stojí v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu.

Z provedených důkazů ale podle NS k takovému porušení povinností v tomto případě nedošlo.

„Aby kdokoli v postavení lyžaře nedodržením pravidel FIS porušil zároveň důležitou povinnost, musel by si na sjezdovce počínat riskantně, až hazardérsky, jet zcela nepřiměřenou rychlostí v místech a za povětrnostních podmínek, které takovou jízdu rozhodně ne­umožňují. Jen tak by mohlo být z jeho bezohledné jízdy na první pohled patrné, že může jiného usmrtit nebo těžce zranit,“ vysvětlil Nejvyšší soud.

Podle něho skutkový stav projednávané věci nesvědčí o tom, že by obviněný spáchal žalovaný trestný čin. „Jeho jednání by mohlo být maximálně podkladem občanskoprávního řízení o náhradu škody,“ podotkl NS.

Závěrem Nejvyšší soud upozornil na zásadní pochybení nižších soudů v tomto případu. Vytkl jim, že nevěnovaly žádnou pozornost tomu, zda došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty žalovaného přečinu.

„Takové pochybení nemohl dovolací soud v zájmu zachování práva obviněného na spravedlivý proces pominout a předchozí rozhodnutí proto zrušil,“ stojí v rozsudku NS.