Paní Lišková je teď ve slepé uličce: zákonné nástroje jsou tupé a příliš jí nepomůžou. Přitom chodí do práce, stará se řádně o své věci, nemá exekuce a patálii s nájemnicí se také snažila dosud řešit korektně.

„Dva měsíce jsem se doprošovala. Teď už mi paní dlužnice nebere ani telefon,“ řekla Právu paní Lišková. Předala tedy věc advokátovi a ten opět velmi slušně nájemnici K. S. poslal upomínku. Bez odezvy.

Nebere mi telefony. Zavolala na mne policii, když jsem se dostavila osobně

Jenže zapomeňte na to, že by teď přišel exekutor a vypečenou nájemnici vystěhoval. Věc musí projít vleklým soudem a pak se i tak nájemnice může i pro nesmysl odvolat, a tím to natáhnout.

Papírová spravedlnost

Takže když to dobře půjde, může být exekuční titul na stole nejdříve za rok. A to je teprve titul, tedy lidově řečeno soudní povolení, k vystěhování. Ani poté totiž ještě nemá paní Lišková vyhráno. Exekuční vystěhování musí někdo zaplatit.

Pravda, zákon říká, že náklady jdou k tíži povinného dlužníka, jenže realita bývá nezřídka jiná.

Jak totiž náklady na vystěhování paní S. zaplatí, když, jak zjistil advokát, má už na krku sedm jiných exekucí? A jak se budou exekutor a advokát snažit, aby paní S. opravdu z bytu už konečně zcela čistě, legálně dostali, když od ní nedostanou zaplaceno? Alespoň zálohy bude nejspíše platit opět paní Lišková. Jak radí specialisté z vymáhacích advokátních kanceláří a inkasních firem, musí se na to jít i mimosoudně. Sice pořád víceméně legálně, ale chce to znepříjemňovat téměř každodenně neplatičce pobyt v bytě. Mají na to své přiměřené metody, které většinou zaberou.

Je bohužel pravda, že čistě právnické postupy přes soud jsou v praxi poněkud bezzubé, neúčinné a v reálném životě si lidé, kteří pracují a platí za ignoraci druhých, musí nějak pomoci. Jde o to, že majitelka bytu opravdu neví, co se v bytě děje, kdo tam dnes vlastně pobývá, a tudíž může mít i důvodné podezření, že v bytě dochází k nezákonné činnosti, a v tomto duchu může požádat o součinnost patřičné orgány.

Byt, kde si dlužnice v klidu bydlí zadarmo už půl roku, má 54 metrů čtverečních a je na pražském Proseku.

Bydlím na účet druhého. No a?

„Splácím měsíčně 4200 korun hypotéku na ten byt plus voda a poplatky jsou tři tisíce. Měla platit nájem 11 600 plus poplatky, ale zaplatila jen kauci. Nebere mi telefony. Zavolala na mne policii, když jsem se dostavila osobně,“ konstatovala paní Lišková. Povedenou nájemnici jí dohodil realitní zprostředkovatel, který ale také nejspíše nevěděl, co je zač.

Nájemnice v rejstřících figuruje coby jednatelka a členka statutárního orgánu v několika pražských s. r. o. Právo se snažilo získat její vyjádření. „Nemám k tomu co říci,“ reagovala. Na doplňující dotaz, zda jí nevadí, že bydlí na účet druhého, který ještě platí hypotéku, odpověděla jen: „Sbohem.“ Právo také kontaktovalo jednu z firem, kde byla jednatelkou. „S tou paní už nemáme nic společného, byla u nás jednatelkou jen měsíc a rozloučili jsme se s ní,“ sdělil šéf této společnosti.

Bohužel takových arogantních dlužníků na jedné straně a obyčejných lidí, jako je paní Lišková, na straně druhé, které dostala do šachu neschopnost státu zajistit adekvátní vymahatelnost elementární spravedlnosti, jsou tisíce.