Dlouhá léta jezdil s autobusem, kamiónem i se záchrankou. Sedmapadesátiletý muž měl řidičák snad úplně na všechno. V roce 2012 o něj přišel a s ním i o živobytí. A vlastně ani nevěděl jak. „Nejsem žádný pirát silnic, nic špatného jsem neudělal, vůbec jsem nevěřil, že to může dojít tak daleko, že mohou trestat lidi za nic,“ řekl Právu Groessl. Jenže se spletl.

Začalo to úplně nevinně – zmíněnými brýlemi. Pár měsíců poté, co mu je předepsal očař, absolvoval vstupní lékařskou prohlídku u nového zaměstnavatele. Lékařka v souladu se zákonem „na brýle“ upozornila plzeňský magistrát.

„To jsem věděl, ale už ne to, že na tamní registr řidičů musím osobně zajít,“ konstatoval Groessl. To bylo v lednu 2012, pak přišlo jaro a náš řidič vyrazil jezdit s autobusem po Evropě, ve schránce se mu zatím hromadily úřední doručenky. „Obsílky jsem nestíhal vybírat.“

Úřednická poprava

V září 2012 jel po Plzni, mobil v ruce. Smůla. Hlídka. Stop. Už to vypadlo, že to snad skončí i bez pokuty. Jenže pak přišel šok. „Pane řidiči, vy nemáte řidičské oprávnění,“ prohlásil policista. Dva měsíce předtím mu jej magistrát zablokoval, protože nedoložil doklad od obvodního lékaře o zdravotní způsobilosti. „Vůbec jsem o tom nevěděl.“

Miloš Groessl vzápětí dodal vše potřebné, požádal o vydání řidičáku se zapsanými brýlemi a dostal ho zpět. To už se však na magistrátu rozběhlo soukolí přestupkového řízení. Hlavní důvod: Groessl řídil, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění. To, že o tom netušil, mu nepomohlo. A přišel trest: 25 tisíc pokuty spolu se zákazem řízení na dvanáct měsíců.

„Vzali mi práci, zničili mě před ostatními lidmi. Když nemáte řidičák, koukají na vás jako na gaunera. A úřednice mi ještě řekla, že je na mě hodná.“

Zřejmě byla. V rozhodnutí z 13. prosince 2012 totiž stojí, že jde o trest „na samé spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí sazby“.

Když jsme ji požádali o vyjádření, odmítla. Groessl dnes uznává, že možná nemohla konat jinak. „Udělal jsem chyby. Ale jestli je zákon nastavený tak, že staví tuto prkotinu na úroveň skutečných přestupků, tak je k ničemu. A místo úředníků, kteří rozhodují bez citu pro věc, tam mohou sedět cvičené opice,“ říká.

Šofér, kterého volant živil od dvaceti let, je tedy od loňského ledna bez papírů, odvolání mu nepomohla. „Takže se protloukám po brigádách a bydlím v provizoriu.“ K profesi se chce vrátit, i když potvrzení potřebná k obnově řidičáku budou stát tisíce. „Budu si muset půjčit.“ A zamíří za právníkem. „Když to půjde, dám úřad k soudu.“

Případ zaujal i plzeňského radního pro sociální oblast Jiřího Kuthana (ČSSD): „Z úspěšného podnikatele udělal systém bezdomovce, který nemůže pracovat. Z člověka, který se sám živil a přinášel peníze státu, se stal člověk závislý na státních dávkách.“

Jak nemít problémy

Radnice ale podle Kuthana nemohla věc ovlivnit: „Je v kompetenci přenesené působnosti státní správy a do té jako samospráva nemáme co mluvit. Jsem bezmocný, znechucený a naštvaný. Jestli takto postupujeme i vůči jiným lidem, tak nás pánbůh potěš.“

Co dělat, abyste se neocitli ve stejné situaci? Lékař, například oční specialista, musí od roku 2012 jakoukoli změnu vašeho zdravotního stavu ze zákona oznámit úřadům.

„Pak zahájíme správní řízení, v němž po dotčeném občanovi požadujeme, aby nám doložil protokol o zdravotní způsobilosti vydaný jeho praktickým lékařem,“ vysvětlil Jiří Marek, vedoucí odboru registru řidičů plzeňského magistrátu. Správní řízení pak skončí zaznamenáním příslušného omezení do řidičského průkazu.

Pokud občan nedorazí sám, úřad jej k tomu dvakrát vyzve. „Pokud nereaguje ani na druhou výzvu, pohlíží se na něj jako na zdravotně nezpůsobilého k řízení motorových vozidel,“ uzavřel Marek.