Článek
Sakralizace je proces získávání posvátnosti. Vznikají tak posvátné předměty, kterým jsou přisuzovány nadpřirozené vlastnosti. Není to tedy zbožšťování, ale blíží se to duchu scénky ve filmu Jára Cimrman ležící, spící, kdy prostý venkovan s pobožnou úctou pronese: „Císař pán nás všechny přežije!“
Sakralizace pozemské moci je geneticky zadřená tříska zdaleka nejen v Česku. Ba co víc, zrovna v Česku, díky plebejskému charakteru většinové společnosti, není tento rys drtivě převažující. Jsou jiné národní společnosti, které bez nejvyššího vladaře a jeho mocných sluhů nevědí, jak žít, natož jak přežít krizi, která je ohrožuje.
Jenže období, ve kterém lidé pochopili, že nahoře mají být ti nejschopnější, kterým předají moc, ale můžou je kdykoli odvolat pro neschopnost, je nesrovnatelně kratší než doby se zbožštělými panovníky. Je proto přirozené, že tento gen (řečeno symbolicky) zesiluje ve chvíli, kdy společnost skutečně potřebuje ve svém čele ty nejchytřejší a nejakčnější. A tady, dle francouzského pořekadla o návratu k tématu, se vraťme k našim beranům.
Od začátku koronakrize uplynulo dost času, aby každý občan dokázal zhodnotit, nakolik Babišova vláda odpovídá zmíněnému požadavku. V kostce se její schopnost zvládat situaci ukázala v neuvěřitelném hazardování s emocemi lidí a neúctě k jejich právu vědět, co se děje a dít bude, během veřejné hádky vládních činitelů, zda republiku „promořovat“, nebo nikoliv zde.
Papalášský a přezíravý postoj k lidem potvrdil Andrej Babiš ve svém projevu dnes ve Sněmovně, když řekl, že vláda nehodlá „neustále vysvětlovat, proč některé kroky v čase měníme a proč jsme neudělali přesně to, co jsme měli v plánu“. Prima! Pro členy takové vlády existuje zaměstnání, ve kterém by svou neochotu bavit se s lidmi a skládat jim účty dokázali naplnit vrchovatě a ještě by je možná vyhodnotili jako pracovníky měsíce. Ať nastoupí jako zřízenci do úschovny zavazadel.
Ostatně dnešní debata ve Sněmovně dobře nasvítila, že v čele tohoto státu momentálně nejsou žádné posvátné krávy. Přitom nelze vyloučit, že jsou tam někteří volové zde.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Zároveň je ale v zemi bezpočet příkladů schopných, akčních a užitečných lidí v čele obcí a měst, kteří dokážou skutečně pomoct. To by mohlo být světlo na konci tunelu.