Očima Saši Mitrofanova: Start do 21. století, či návrat do minulosti?

(Záznam zde).

Ta zní: sotva by se našel lepší prodejce slibů mezi premiéry než náš Andrej Babiš. Slibuje skvěle. Dokázal by prodat Eskymákům partii ledniček. Ostatně sám dvě hodiny před besedou ekonomů ukázal ve společnosti politiků, jakou má vyřídilku. Jenže i kdyby Babiš tu partii ledniček Eskymákům slíbil, nejspíše by ji, máme-li vycházet z hodnocení ekonomů, už nedodal.

Žádné chyby ve svých reakcích od začátku koronakrize si prý vybavit nedokáže, a i kdyby na nějakou přišel, byla by to prkotina v porovnání s tím, jak skvělé jsou výsledky jeho kabinetu ve světovém měřítku, a přitom ve vládě, jak jedním dechem dodal, nehraje nijak významnou roli, ale to když nebudeme počítat jeho nedávný výrok o tom, že konečně s tou krizí dostal šanci řídit stát jako rodinnou firmu, čímž se mu prý splnil letitý sen.

Omlouvám se za dlouhou a zamotanou větu. Vznikla schválně, abych přiblížil pocit, který vzniká z Babišových zmatených vyjádření. Upozorňuji na tyto vlastnosti premiéra proto, že ekonomové mluvili o existenčně důležitém vývoji po ukončení krize, kdy se celé Evropské unii buď podaří společný restart ekonomiky, anebo společný propad do hlubších problémů. Úspěch přitom nepřijde pouze se snahou o pohyb zpět do minulosti a o rekonstrukci stavu před krizí, ale jedině pokud se povede vybudovat ekonomiku 21. století zohledňující technologický vývoj.

Když ale i jen poslechnete Babiše nebo kohokoli z jeho ministrů, neuslyšíte moderní politiky s pochopením pro budoucnost, ale sbor provinčních hokynářů. Nedávají záruku, že zemi povedou do společenství vyspělých států 21. století. Jsou to lidé z minulého století se všemi zvyky a zlozvyky té doby.

Není to o nic lepší ani v dalším horním patře politiky. Pouhý výpis činností, které ve vlastním triku, jež mívá i jiné národní barvy než českou, provádí Miloš Zeman na Hradě, by zabral víc, než mám vyměřeno pro tuto úvahu. Jenže poslední kauza, kdy se Zeman nevysmívá občanům nebo opozici, ale druhému nejvyššímu ústavnímu činiteli, definitivně dokládá, že z tohoto mráčku nic kromě omšelého samoděržaví už nespadne.

Chce-li země být v 21. století mezi evropskou špičkou, a ne ve vydýchaném kamrlíku, měla by se co nejdříve poohlédnout po jiných vrcholných politicích.