Článek
To se dalo očekávat. Ostatně je známo, že stíhaná osoba smí lhát ve svůj prospěch. Jenže se zároveň dá předpokládat, že na Babiše mohou padat hajzlíky donekonečna, ale s jeho voličstvem to nehne. Preference neklesají. To je pozoruhodnější než jeden premiér se střetem zájmů.
Návod, kudy by se měla ubírat mysl při rozklíčování tohoto jevu, jsem objevil v článku šéfredaktora serveru Carnegie.ru Alexandra Baunova. Rozebírá sice situaci v Rusku, ale domnívám se, že jeden z jeho závěrů je univerzální: „Lid chce pasivní sociální spravedlnost a klid na rozdělování, zaměstnání bez velké námahy, mzdy bez hledání práce, brzký a dlouhý důchod.“
Jako kdyby popisoval rysy elektorátu ANO. A nejen tohoto hnutí, jenže to je teď u nás dominantní, protože jeho předseda umí nejlépe tahat za nohu. V Budelípu sice nežijeme a podle konání Babišovy vlády sotva kdy budeme, ale jeho voličům stačí řeči, sliby, zlevněné jízdné na dráze a pár stovek reálného navýšení důchodu, které vláda úspěšně vydává za skoro tisícovku ve své režii zde.
Nemá cenu tyto lidi sžíravě kritizovat. Jiní sotva budou. Pouze je teď jejich doba, protože je všude pohání strach ze změn, kterými svět prošel a dále prochází – a které tvoří podmínky, v nichž by obstáli jen jedinci s vyšším intelektem či podnikavostí, než které zrovna těmto voličům nadělila příroda. Výměnou za sliby vůdců jsou proto ochotni zavírat oči nad bouráním pravidel, která především jim zajišťovala jakž takž únosnou a především mírovou existenci. Není to zdaleka pouze český jev.
Nejmarkantněji to vyjádřil veterán politiky Karel Schwarzenberg zde.
Politici sycení tímto druhem voličstva coby zločinci, to zní jen na první poslech jako šok. Vladimir Putin přesouvá státní peníze ze sociální sféry na zbrojení a Rusko v poslední době žije v předtuše válečných dějů. Donald Trump deklaruje, že ničí zlo, ale další zlo, podnět k návratu lidstva do prvobytně pospolných poměrů, kdy platila síla bez zákonů, úspěšně iniciuje. Ve více zemích již navíc zaznělo, že jejich obyvatelé jsou vůči sobě ve stavu studené občanské války.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Přitom se paradoxně všichni ničitelé pravidel zaklínají touhou po míru. Vypadá to, že heslem nadcházejících let se stává Si vis pacem, para bellum. Chceš-li mír, chystej se na válku.