Hlavní obsah
Alexandr Mitrofanov Foto: Milan Malíček

Očima Saši Mitrofanova: Labyrint světa a vodní příměří

Angela Merkelová řekla, že situace je nejvážnější od druhé světové války. To neplatí jen pro Německo. Svět kvůli pandemii koronaviru vstoupil do labyrintu a východ z něj doposud nenašel.

Alexandr Mitrofanov Foto: Milan Malíček
Očima Saši Mitrofanova: Labyrint světa a vodní příměří

Zatím je hlavním cílem zachránit co nejvíce životů. Tato fáze ale časem skončí a ocitneme se uprostřed porušené rovnováhy. Co dál, to se debatuje už nyní. Nutnost dočasně změnit pravidla hry v ekonomice uznávají vlády, zaměstnavatelé i odbory.

Vlády svými nařízeními zastavily hospodářství, budou muset proto vrátit peníze ze státní kasy zpět podnikům, živnostníkům a zaměstnancům. Nezříká se toho ani česká vláda zde. Plány také vznikají na nadnárodní úrovni a to i v odborářských centrálách zde.

Držme palce rozumu jednajících stran. Budou kráčet po laně, z něhož bude snadné spadnout. Půjde o detailní projekty a konkrétní pomoc. Už teď se ale rýsují dva obecnější přístupy stojící v pozadí jakýchkoli kroků.

První se objevil – aspoň podle toho, kam sahá moje možnost pozorování – v různě otevřené podobě skoro zároveň v Německu, Rusku a Česku. Popírá princip, kterým se řídily vlády téměř všech zemí zasažených nákazou. Tento princip lze nazvat civilizačním. Vlády omezením běžného života chtějí chránit nejzranitelnější, tedy nejstarší obyvatele. To je známka civilizovanosti.

Vystoupení proti tomuto principu s „pragmatickým“ zdůvodněním, že životy seniorů nelze upřednostnit před hospodářským růstem, je projevem prvobytně pospolné tlupy, která své staré nechávala chcípnout, protože už nebyli tlupě užiteční. V lidských bytostech zbylo z jeskynních tvorů tolik, že tyto hlasy musely zaznít. Už to tady totiž bylo. Za méněcenné byli prohlášeni jednou sociálně cizí, podruhé rasově či národnostně odlišní. Teď došlo na staré.

Proti tomu stojí složitější, protože civilizovanější pojetí světa: neohrozit životy, nepřehnat to s umrtvením ekonomiky, a postavit ji i lidi zpět na nohy dohodou. Použít metodu, kterou čtenáři Knihy džunglí znají jako vodní příměří zde (lze to pustit i dětem, ale dospělí si moudré dílo mohou připomenout také).

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Články autora

Hledání východu z labyrintu teprve začalo. Záležet bude na kvalitě hledačů. Český génius umučený lůzou napsal tři týdny před smrtí: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme lépe, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků