KOMENTÁŘ: Výzva jménem SYRIZA – Thomas Kulidakis

Na vítězství strany SYRIZA není nic překvapivého. Její úspěch byl obecně očekávaný a v sázce bylo spíše to, jestli získá většinu v třísetčlenném parlamentu. Podle posledních výsledků voleb je zřejmé, že se tomu tak nestalo. Ale vzhledem k tomu, že se již dokázala dohodnout na vládní koalici s jednou z menších stran a další ji hodlá tiše podporovat, je zřejmé, že téměř na sto procent bude příštím premiérem Řecka předseda SYRIZY Alexis Tsipras.

Za jeho úspěchem však paradoxně nestojí ani tak geniální program, jako spíše nešťastný způsob řešení evropské krize pod taktovkou Německa. SYRIZA byla od počátku podporovaná především mladými voliči, ale vývoj Řecka v posledních pěti letech přitáhl do tábora strany budoucího předsedy vlády také starší občany. Ti byli zasaženi úspornými opatřeními tak významně, že tito tradičně konzervativní voliči podpořili pro ně jinak ideově i profilově nepřijatelnou stranu. Na začátku byla volba mezi strachem z budoucnosti při vítězství SYRIZY a hněvu z hrozivé současnosti.

Tsiprasovy požadavky nejsou však naprosto odtržené od reality ani nereálné. Po pěti letech se Helénská republika nachází stále v neutěšeném stavu. Nezaměstnanost se drží na dvaceti pěti procentech, u mladých do třiceti let dokonce na padesáti, snížily se důchody, mzdy, přístup ke zdravotní péči i vzdělání. Zemi zasáhla další vlna emigrace především mladých profesionálů. Řecký dluh dosáhl astronomických 174 procent HDP, což Řekové nemohou ani při sebelepší vůli a snaze splatit. A cesta ven je v nedohlednu.

Je tedy zřejmé, že v zemi, kde se celá populace zajímá o politiku a účast na volbách dosahuje běžně osmdesáti procent, převládla nálada, že je třeba zkusit něco jiného než opakující se vládu dvou zkorumpovaných stran, které zemi vládly doposud. A tím se v obraze dostáváme do světového a evropského kontextu prohlášení a požadavků strany SYRIZA.

Již od počátku krize je především v kruzích anglosaských a jihoevropských ekonomů, politologů, politiků i žurnalistů evropské řešení krize vnímané jako nevhodné a její kořeny příliš zjednodušené. Zatímco v Německu, střední a severní Evropě se redukovala na otázku špatně hospodařících států, výše zmíněné názorové proudy mluví jinak. Krize je vnímána jako strukturální a ekonomický problém, který má být řešen strukturálními ekonomickými a politickými nástroji. Regulací finančních trhů, investicí států do ekonomiky, vzájemnou solidaritou a povzbuzením domácí poptávky, protože ekonomika je táhnuta především spotřebou obyvatelstva.

Na případě Řecka a celé eurozóny vidíme, že dosavadní politika škrtů a šetření nefungovala a nefunguje. Evropa se stále potácí v krizi a nyní ji dokonce zasáhla škodlivá deflace. Ve světle toho je třeba říci, že pokud něco nefunguje, je potřeba si to přiznat a zkusit něco nového. Nynější krok Evropské centrální banky se zdá jako krok správným směrem, který kopíruje cestu Spojených států z krize. Kvantitativní uvolňování v ideálním případě povzbudí stranu nabídky. Nyní je tedy řada na státech a Evropské unii, aby povzbudily poptávku obyvatel. Jednotlivé vlády musí investovat do ekonomiky a infrastruktury, Evropská unie může využít zdroje Evropské investiční banky a strukturálních fondů.

Spolu s vítězstvím SYRIZY je zde tedy jasná otázka. Buďto se podaří Francouzům a Jihoevropanům přesvědčit Německo o nutnosti nové cesty a zkusíme jinou cestu z krize, nebo budou strany podobné SYRIZE vítězit nadále, další volby v mnoha zemích těžce zkoušených krizí jsou za dveřmi. Stejně tak je potřeba politického umu, moudrosti a schopnosti kompromisu. Případnému rozpadu eurozóny je potřeba zabránit. S odchodem Řecka by se strhl dominový efekt, který by znamenal těžké ekonomické otřesy pro celou Evropu včetně České republiky. Euro není jen společná měna, ale také symbol jednoty a solidarity. Pokud by byl hozen přes palubu jeden člen, ostatní nemohou očekávat nic jiného. Ti, kteří o vstupu uvažují, si ho pak velmi rozmyslí.

Evropská unie stojí za zachování, stejně tak jako společná měna. Těžko si představit návrat k situaci, kdy dvacet sedm států vyrábí stejné výrobky a s nimi si navzájem konkuruje bez možnosti dělit se o přebytky investicemi do méně rozvinutých částí. Je nyní řada na politických reprezentacích, jak spolu dokážou najít společnou řeč.

Stojíme na prahu nové doby, kdy může dojít ke změně dosavadního hlavního ekonomického a zároveň politického směřování v Evropské unii. Politika škrtu nefunguje, a nefungovala, je tedy čas na nový přístup. Tsipras samotný uklidňoval před volbami zahraniční partnery, že jednostranné kroky nemíní podnikat, Řekové chtějí zůstat v eurozóně i Unii. Jeho koaliční partner bude mírnit nejen jeho samotného, ale pomůže mu také zkrotit příliš rigidní složky jeho vlastní koalice. Nyní je však také řada na zahraničních partnerech, jak pružně dokážou reagovat na výsledek demokratických voleb a nynější ekonomickou realitu.