Článek
Jedním z hlavních dopadů Zemanova prohlášení je tlak na opoziční strany, které předvolební koalice vytvořily, aby svoji účast v koalicích ještě zvážily. Jestliže totiž volební vítězství té které koalice nemá být zárukou, že její lídr bude pověřen jednáním o sestavení příští vlády, oslabuje se tak zdánlivě jejich smysl.
Zemanův kalkul je jednoduchý: Babišovo ANO sice možná prohraje ve volbách s jednou nebo oběma koalicemi, které vytvořily současné opoziční strany, ale pokud nebude prohra drtivá, bude zřejmě Babiš i po volbách stát v čele politické strany s největším počtem poslaneckých mandátů.
Problém by nebyl tak velký, kdyby si prezident pohrával svévolně jen s interpretací toho, kdo ve volbách fakticky vyhrál. Pokud by přitom totiž zároveň postupoval podle pravidel parlamentní demokracie, v níž má vládnout ten, kdo sestaví většinovou vládu, pověřil by po Babišově velmi pravděpodobném neúspěšném pokusu získat pro sebe parlamentní většinu sestavením vlády předsedu té strany, která by v rámci jedné z koalic získala nejvíc mandátů.
Zeman podráždil opoziční koalice
Jenže si všichni pamatují, jak Zeman postupoval v roce 2017. Ačkoliv Babiš nezískal důvěru Sněmovny, nechal prezident jeho menšinovou, jednobarevnou vládu ANO vládnout v demisi šest měsíců. Mezitím se snažil přimět sociální demokracii, komunisty i SPD Tomia Okamury, aby podpořili druhou vládu Andreje Babiše. Jeho plán nakonec vyšel v podobě menšinové koalice ANO a ČSSD, vládnoucí s podporu KSČM.
Situace může být ovšem po volbách v říjnu 2021 pro neoficiální koalici Hradu a Babiše mnohem zapeklitější, protože jedna či obě levicové strany, které nyní premiéra podporují, se ve světle současných preferencí nemusejí dostat do Sněmovny. A zvážíme-li, že při pokračujícím postupném propadu preferencí ANO od léta 2020 nemusí mít Babiš dost hlasů vytvořit většinovou vládu ani s SPD, museli by Zeman a Babiš společnými silami nějak rozbít jednu nebo obě koalice, aby získali případně jednoho či dva koaliční spojence.
To se ovšem asi jen těžko stane, což Zeman nejspíš dobře ví, a připravuje nás tak svým prohlášením fakticky na situaci, kdy se opět může pohybovat na hraně nebo za hranou ústavy. Nelze tedy dokonce bohužel ani vyloučit, že pokud by jím preferovaný Babiš nebyl schopný získat podporu Sněmovny, jmenuje stejně jako v roce 2013 nějakou svoji „úřednickou“ vládu – i kdyby v PS existovala reálná většina pro vznik plnohodnotné vlády.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Zdá se, že existují jen dva zaručené způsoby, jak Zemana zastavit. Jedním je takový zisk mandátů některé ze stran, které budou kandidovat v rámci obou oznámených koalic, že bude silnější než ANO. Druhým je možnost, že při vypadnutí jedné nebo obou levicových stran ze Sněmovny, a současných relativně dobrých výsledcích obou koalic, bude mít opozice ústavní většinu. Zeman by pak mohl snadno čelit ústavní žalobě, a svoje povolební tahy by si asi lépe rozmyslel.