Článek
Možná byl uplynulý týden i ve znamení „hnojometu“, který spustila různá média vůči autorovi tohoto pondělního sloupku, kterýžto sloupek je tedy opět po třech letech nadstranický a „nezávislý“ :-)
Ale já nenávistné články moc nečtu, jen si říkám, čeho se všichni ti pisálci tak bojí? Navíc jsem strávil celý týden v Srbsku jako vedoucí delegace našeho parlamentního výboru.
Vztahy České republiky a Srbska se utěšeně rozvíjejí. Neuplyne takřka měsíc, aby do Bělehradu nezavítal nějaký český ministr, opačně to platí také. Česká republika podporuje rychlý vstup Srbska do EU. …
No a smyslem publicistiky je mimo jiné psát pravdu. I když není všem příjemná. Toho se taky možná ty různé kruhy tak bojí. Tak dnes o Srbsku.
Naše vztahy, a sice přátelské vztahy, mají tradici přes sto let. Češi pomáhali Srbům se základy jejich národního života v 19. století po stažení Osmanské říše z této části Balkánu. Chodili k nám studovat, neboť neměli vyšší školy. Českých učitelů, architektů, stavitelů, vojenských specialistů, hudebníků…, na jejichž pomoc Srbové vzpomínají, najdeme spoustu. Také lékařů. Například každý zná Rudolfa Jedličku, zakladatele péče o hendikepované děti v Českých zemích (Jedličkův ústav). Málo se však ví, že byl především propagátorem používání rentgenu u nás, předním českým chirurgem a spolumajitelem první soukromé nemocnice v Rakousku-Uhersku (dnes známý Ústav pro matku a dítě v Praze - Podolí). Byl také českým a slovanským vlastencem, který se zúčastnil balkánských válek coby vojenský lékař operující stovky zraněných srbských vojáků, za což dostal vysoké srbské státní vyznamenání.
Tento jejich úspěšný boj za nezávislost byl vůbec velkou vzpruhou českých vlastenců za Rakouska-Uherska majících stejný cíl. Koneckonců náš prezident Masaryk pak zanedlouho utíkal do emigrace se srbským pasem.
První světová válka (Srbové říkají Velká válka) je předělem, kdy se blízké vazby obou národů zpečetily krví. Stovky českých legionářů bojovaly a umíraly především v 1. srbské dobrovolnické divizi, nasazené na rumunsko-bulharské frontě. Z důstojníků jmenujme např. Vojtěcha Lužu či Rudolfa Viesta (v další válce velitele Slovenského národního povstání). Mnoho českých dobrovolníků se rekrutovalo i ze zajatců armády Rakouska-Uherska na srbské frontě, přičemž jejich ztráty jdou do tisíců (za ústupu v zimě 1915–1916, tzv. Srbské Golgoty, kdy se poražené vojsko odmítlo vzdát a ustupovalo přes pustou a skalnatou Černou horu a Albánii k pobřeží, zahynulo zhruba 10 000 Čechů a 150 000 srbských vojáků).
Vůbec 1. světová válka byla pro Srby demografickou katastrofou. Zahynula skoro polovina mužů a třetina celého národa.
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců je pak první zemí světa, která uznává Českou prozatímní vládu v říjnu 1918.
Vztahy Masaryka a krále Alexandra byly pak (dnešní mluvou) naprosto nadstandardní až do králova zastřelení chorvatskými atentátníky z hnutí „Ustaša“ v roce 1934 v Marseille.
Ovšem vztahy obou našich zemí (tzv. Malá dohoda) byly naprosto nadstandardní až do roku 1939, kdy Československo přestává existovat. Naše ambasáda je z tohoto důvodu nejhonosnější ambasádou v Bělehradě – v těsné blízkosti parlamentu a vládních budov.
Československý dům, založený v Bělehradě roku 1928 při oslavách 10 let republiky, je i významným místem historie. Po napadení Polska zůstala tzv. balkánská cesta jedinou únikovou cestou pro řadu českých vojáků, antifašistů a jejich rodin. Dům byl přeměněn na noclehárnu a lidé zde čekali na udělení francouzských víz na další cestu. Zásluhou zejména Dr. Lípy a majora Františka Hiekeho (bojoval na srbské straně již v první válce) vzniká v Bělehradě něco jako československé velvyslanectví v ilegalitě. Jeho úkolem bylo zabránit uvěznění československých utečenců za vstup do Jugoslávie bez víza a zajistit jim doklady umožňující odjezd ze země dále na Střední východ. To vše končí obsazením Bělehradu Němci. Honosná budova bývalého československého velvyslanectví je místem podpisu kapitulace Jugoslávie.
Zmíním ještě možná rok 1968, který si každoročně připomínáme. I tehdy stáli Srbové na české straně.
Nevím, kde a proč jsme stáli pak my v době jugoslávské občanské války, tak složité a kruté, že jistě neměla viníka jen na jedné straně konfliktu.
Podpora bojových náletů částí našich politických špiček v roce 1999, ničení srbských mostů, fabrik, nemocnic, škol… Stovky civilních obětí a následné odtržení a uznání Kosova je něco, co jsem nechápal před dvaceti lety (a demonstroval tehdy coby mladý učitel) a nechápu to ani dnes.
Slováci to neudělali (uznání Kosova) a nejsou o nic méně „prozápadní“ než my, ani jim za to nikdo nic neudělal. Nemusí pak naši ale skoro v každém hovoru (na ulici, v hospodě …) v Srbsku dostávat tuhle otázku: Proč vy Češi? Zrovna vy? Kdyby nikdo další, ale vy, Češi? Proč?
Václav Klaus ml.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Přes 20 let působil na půdě gymnázia PORG jako učitel, zástupce ředitele a ředitel (15 let). Pod jeho vedením se gymnázium stalo nejúspěšnější střední školou ve výsledcích státní maturity a dalších žebříčcích a rozšířilo se o další dvě pobočky v Praze a Ostravě.
Založil Asociaci aktivních škol (sdružuje přes 100 českých škol). Je autorem mnoha odborných článků, dvou matematických učebnic a dalších knih (publicistika, školský systém).
Od roku 2014 publikuje pondělní komentáře na Novinky.cz.
Vede jeden z největších českých šachových klubů a dosud aktivně závodí na kole.
Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za ODS, 16. března 2019 byl ze strany vyloučen. Nyní je poslancem za hnutí Trikolóra.
Více se dočtete na osobním webu autora vkml.cz
Jistě to budou vědět předsedové některých českých stran s jejich mediálními hnojomety. O tom nemám pochybnost.