Článek
Co vadilo u ministra školství Petra Gazdíka, europoslance Stanislava Polčáka nebo ředitele České pošty Romana Knapa, u šéfa špionů nepřekáží. Alespoň ministru vnitra Vítu Rakušanovi, který sám čelí výzvám, aby jako předseda hnutí STAN spojeného s korupční kauzou přepustil resort, pod nějž spadá policie, některému z koaličních partnerů.
Má Redlův gang chapadla úplně všude, nebo je to jen smůla hnutí STAN, že kam personálně sáhne, nahmátne nějakého jeho spřízněnce? Mlejnek se brání, že s Redlem pouze dělal obchody. To však muž zbavený svéprávnosti legálně nemohl. Papíry na hlavu si pořídil už v době, kdy mu hrozil trest za podvody spáchané společně s ikonou českého zločinu Radovanem Krejčířem.
Člověk, který od 8. července, tedy doby, kdy už aféra kolem pražského dopravního podniku týdny plnila média, řídí práci zpravodajců, kteří pro Česko shánějí v zahraničí důvěrné informace, buď nevěděl, s kým má tu čest, což nesvědčí o nejlepší kvalifikaci pro novou funkci. Anebo to věděl, což je ještě horší.
Že o jeho stycích s Redlem byl zpraven i Rakušan a že Mlejnek disponuje prověrkou Národního bezpečnostního úřadu na stupeň tajné, vyvolává jen další otázky. Ministr, který skrze Redla s ulehčením přijal Gazdíkovu rezignaci a Knapovo odvolání urychlil o několik měsíců, v souvislosti s Mlejnkem opakuje, že jeho kontakty na lobbistu nelze posuzovat informacemi, které máme dnes. Odvolává se přitom právě na garance NBÚ.
Jedním z úkolů bezpečnostního řízení je zjistit, zda osoba, které jsou svěřeny utajované informace, nemůže tyto předat někomu, komu nepatří do ruky. Prvním předpokladem je, že se s takovými lidmi nestýká, což v případě Mlejnka úředníkům jaksi uteklo.
Dokud se o frekvenci schůzek s Redlem a intenzitě spolupráce s exradním Hlubučkem mlátí po hlavách špičky pražské magistrátní koalice, je ještě dobře. Ve vládě a zpravodajských službách jde o vyšší třídu.