KOMENTÁŘ: Polojasný listopad - Alex Švamberk

Otázky jsou na místě. Podivných náhod bylo hodně. Vrátná z kolejí v Troji Drahomíra Dražská rozšířila fámu, že při zásahu byl zabit jeden ze studentů, což aktivizovalo společnost, která den po zásahu výrazně nereagovala. Věrohodnost fámy umocnil fakt, že příslušník SNB Ludvík Zifčák ležel chvíli v místě zásahu na zemi, po úderu policistů zřejmě omdlel. Zifčák se navíc zřejmě podílel na nasměrování průvodu studentů do centra města.

Studentská akce připomínající zabití Jana Opletala nacisty byla povolená, po shromáždění na Albertově se však nesmělo pokračovat do Opletalovy ulice v centru Prahy, ale šlo se na Vyšehrad, kde byly položeny květiny na hrob Karla Hynka Máchy. Chvíli se tam stálo, než začalo pár lidí, mezi nimi podle zprávy parlamentní vyšetřovací komise i Zifčák, vykřikovat, že se jde do centra. Jestli to bylo spontánní, nebo ne, je asi vedlejší, protože většina cítila, že by se tam mělo jít.

Veřejná bezpečnost byla připravena. Když se průvod dostal na Výtoň a chtěl jít Vyšehradskou ulicí do centra, zjistil, že mu cestu zablokoval pohotovostní pluk v bílých helmách s obušky. Dav pak zamířil na nábřeží, které kupodivu zablokované nebylo. Jestli to bylo opominutí, jasné není. V každém případě mohli účastníci demonstrace dojít kolem Národního divadla až na Perštýn, kde už stáli příslušníci bezpečnostních sborů. A tam pak došlo po 20. hodině večer k brutálnímu zásahu podobně jako 19. ledna během Palachova týdne.

Dražská, která byla také zbita, pak rozšířila zprávu, že byl zabit student Martin Šmíd. Rozšířila ji zahraniční média, která ji dostala jako neověřenou od Petra Uhla a Michaela Žantovského. Teprve pak se daly události do pohybu a režimu už nepomohlo, že Československá televize vše dementovala a natočila rozhovor s Martinem Šmídem.

Podrobnosti jsou do jisté míry podružné, socialismus by v Československu padl i tak. Václav Klaus má do jisté míry pravdu, když říká, že režim „se sesypal sám“, byl vyhnilý a ve stejné době se hroutily i režimy v sousedních zemích. „Byl to spontánní společenský proces. Vetuji jakékoliv spiklenecké teorie, že to udělal ten či onen bývalý tajemník ÚV KSČ,“ říká a může mít pravdu. Třeba šlo skutečně o souhru náhod, přílišné ambice Zifčáka nebo stres Dražské po zásahu a její snaha učinit se zajímavou. Asi by to vzalo listopadu gloriolu, ovšem do země Havlových absurdních dramat, Haškova Švejka a Járy Cimrmana by se to docela hodilo.

Signifikantní ovšem je, že u začátku konce socialismu nestála demonstrace uspořádaná opozicí, ale povolená studentská akce, takže část příznivců disentu si ani nebyla jistá, jestli na „svazáckou“ akci jít. Ukázalo to, že nespokojenost byla mnohem širší a neomezovala se jen na chartisty.

Zaskočeni byli v první chvíli všichni, nejen nomenklatura, ale také disent, který plánoval velký protest na den lidských práv 10. prosince. To všem neznamená, že by nikdo podobný vývoj nečekal. Že je stávající stav neudržitelný, si uvědomovala i část nomenklatury, jakešovská garnitura byla mimořádně neschopná.

Podstatnější než to, co a proč se odehrálo 17. listopadu, je další vývoj. Poklidné předání moci bylo nejlepším řešením, i když to znamenalo beztrestnost komunistických špiček. Žádný z nomenklaturních kádrů nestál za to, aby za něj byla prolita jediná kapka krve. Druhá věc ovšem je, zda jim měly zůstat všechny výhody. Je smutné se dívat, jak špičky KSČ dožívají v klidu a pohodě, zatímco mnozí lidé doplatili na ekonomickou transformaci.

Nespokojenost mnohých s listopadem je pochopitelná, byť ani oni by už nechtěli čekat ve frontě na banány, ale mnohé výhody, jako možnost cestovat, jsou jim ukradené, protože na to nemají. S koncem socialismu přišli o jistotu zaměstnání a mnozí i o levné bydlení. Nikdo je nepřipravil na to, co znamená trh bez přívlastků, který se rozvíjel živelně, protože zákony se přijímaly se zpožděním. V divoké privatizaci byli zvýhodněni ti, kteří si nadělali peníze už za socialismu počínaje veksláky a přeceňovanými zelináři, a hlavně ti, kteří měli konexe a věděli více než obyčejní občané.

A to byly právě různé nomenklaturní kádry. Stačí se podívat na jména a minulost oněch bohatých, vedle veksláka Františka Mrázka a lidí bez výraznější minulosti, jako byli Tomáš Pitr a Pavel Tykač, tam bylo možné najít i bývalého šéfa Státní plánovací komise, předsedu Československé národní banky, komunistického poslance Svatopluka Potáče, který zakládal s Tykačem Motoinvest. Alojz Lorenc, který na konci osmdesátých let řídil veškerou domácí špionáž, kontrašpionáž i politickou kontrarozvědnou práci v celém Československu a byl jako jeden z mála v souvislosti se 17. listopadem odsouzen (trest ale nenastoupil a byl mu změněn na podmíněný), nakonec skončil ve skupině Penta jako expert na šifrování. Ze znalostí prostředí a konexí těžil při budování Agrofertu i Andrej Babiš, který před listopadem působil v podnicích zahraničního obchodu Petrimex a Chemapol.

V politice neměly komunistické kádry na růžích ustláno, o mnohé by si lidi neotřeli ani boty a lustrační zákon bývalým spolupracovníkům StB dokonce zakazoval vykonávat určité funkce, jenomže první liga se tehdy už hrála na jiném hřišti – ekonomickém, kde se nikdo neohlížel na minulost.